Lenin do značné míry využíval profesionálních pašeráků, přebírajících balíky výtisků v mnoha konspiračních bytech z jediného skladiště v Berlíně. Přes ruské hranice obvykle list přecházel spolu s dalším kontrabandem, často v kufrech s dvojitým dnem. Ruská kontaktní osoba balíčky vyzvedla a předala je agentovi, který je pak postoupil sociálnímu demokratovi z jiného města nebo gubernie k distribuci na místě. Iskra se vždy předávala z ruky do ruky, nikdy ne poštou. Jakmile jednou byla v rukou místních organizací, distribuovali ji straničtí aktivisté, vylepovali ji na zeď, propašovávali do továren a kasáren a několikrát za cenu ohromného rizika rozhodili z divadelních galerií do publika v parteru. Občas se k převozu balíčků uvolili běžní turisté. Ty nejpodivnější a nejklikatější trasy vznikaly nahodile. Jeden lodní kuchař jednou vyzvedl výtisky v Marseille a dopravil je do malého gruzínského přístavu Batumi, kde je ve vodotěsných balících hodil do moře. Odtud je vylovili místní sociální demokraté a přepravili je stovky kilometrů do Baku a Oděsy. Další balíky dorazily z míst tak odlehlých, jako je Toulon, Alexandrie a severoíránský Tabríz. Jednou regulérní trasou bylo zasílání balíků přes severní výběžek Norska poblíž polárního kruhu; byly zavřené v bednách s nasolenými rybami a zabalené do papíru, který nepropouštěl mastnotu. Často se stávalo, že ruské úřady materiál odhalily, ztratil se cestou nebo byl kurýr agentem protistrany a udal jiné. Jeden balík zůstal několik desítek let nevyzvednutý ve skladišti ve Stockholmu. Podle Leninova odhadu se na místo určení dostalo jen zhruba deset procent zásilek – podle jeho soudu akorát dost na to, aby měl celý podnik smysl.83 Osobně Lenin příliš neriskoval. Německá policie ho sice měla pod dohledem, stejně jako evropští agenti Ochranky, avšak nechávali jeho osobně i jeho mnichovské aktivity být. Jeho pověřenci v Rusku byli naopak v ohrožení často. Desítky lidí byly zatčeny, uvězněny a odeslány do vyhnanství na Sibiř. Pašeráci Iskry byli různorodí. Spolehlivý soudruh Vladimir Smirnov, následně významný funkcionář sovětského režimu,* zorganizoval tajnou trasu přes Švédsko a Finsko, přičemž jedním kurýrem byla jeho vlastní matka Viržinija, usídlená v Helsinkách. Odtud často jezdila do Petrohradu a pod pletením vozila výtisky Iskry i přísně tajné šifrované seznamy s adresami předplatitelů listu. Nikdo ji nepodezíral, nikoho nenapadlo zastavit „hodnou starou paní, která připomíná chůvu“. Sympatizantem SDDSR byla široce oblíbená operní pěvkyně a finská nacionalistka Aino Acktéová; když se vracela z turné po západní Evropě, pašovala v zavazadlech materiály pro stranu. Je pravda, že trestní režim carského Ruska nebyl tak tvrdý jako pozdější bolševický systém a že Ochranka byla méně krvežíznivá než Leninova Čeka. Avšak jde
* Jeho ženou byla Karin Strindbergová, dcera švédského dramatika Strindberga, a Smirnov si vybudoval síť kontaktů ve skandinávských socialistických stranách.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500187
o rozdíl stupně, nikoli zásadní odlišnost. Tisíce „podvracečů“ zahynuly v důsledku nemoci, zanedbání a hladu v sibiřském vyhnanství či ve vězení za „zločin“ spočívající ve čtení nebo vydávání zakázané literatury, často představované články vybízejícími v Rusku ke stejným liberálnědemokratickým reformám, jaké byly jinde v Evropě běžné. Mnoho lidí bylo popraveno zcela bez soudu. Tajná policie zvlášť intenzivně neustále hledala nelegální tiskárny; ty proto představovaly přísně střežená tajemství, o kterých vědělo jen několik aktivistů. Kopírovaly se v nich výtisky Iskry a další materiály, které Ochranka považovala za nebezpečné. V září 1901 získal mladý gruzínský revolucionář Lado Kecchoveli v Tiflisu kvalitní a drahou rotačku. Byl zatčen a tajná policie ho několik dní nemilosrdně mučila, aby zjistila, kde se stroj nachází. Nic neprozradil a byl zastřelen ve vězeňské cele.*84
Hlavním cílovým publikem listu byli politicky přiměřeně informovaní stoupenci marxismu: z Leninova pohledu ideálně vzdělaní dělníci. Vycházely tu občas i teoretické texty pro intelektuální čtenáře, především ale spousta přímočaré propagandy a zpráv o stávkách a politických nepokojích, které by se nikde jinde neobjevily. List si získal oblibu i mimo marxistické kruhy a dosáhl mnohem většího vlivu, než by odpovídalo jeho střídmému oběhu. Poptávka byla vždy větší než nabídka. Pro Lenina bylo hlavní, aby dělníci o Iskře věděli. Vždy ho povzbudilo, když se dozvěděl, že vzdělaní dělníci z listu předčítají méně gramotným spolupracovníkům a že jedna skupina předává svůj výtisk jiné, až se papír zcela rozpadne. Většinu základní organizační vydavatelské práce zařizoval Lenin a později po příjezdu do Mnichova Naďa, jmenovaná tajemnicí skupiny kolem Iskry. Staral se o všechny podrobnosti od velikosti užívaných liter – poučoval přispěvatele a ostatní redaktory, proč musí být písmo zvoleno tak, aby umožňovalo vtěsnat na stránku maximum slov bez ohledu na estetiku – až po stanovisko, jež musí redakce „zaujmout, má-li být zajištěno, že stranická organizace hovoří jedním hlasem“. Když s ním někdo nesouhlasil, počínal si Lenin stále více diktátorsky a netolerantně – nicméně věděl, jak okouzlit přispěvatele: pochlebování pokaždé zabralo, jak tomu je u žurnalistů odjakživa. „Samozřejmě v textech jiných autorů navrhl ,vylepšení,‘“ uvedla Naďa. „Ale byl diskrétní a taktní, takže si autoři skoro nevšimli, že je někdo opravuje.“ Když chtěl někomu navrhnout téma, našel způsob, jak vyvolat dojem, že nápad vzešel od autora, ne od redaktora, i když pak pisatel ve výsledném článku „používal Iljičova slova a obrazy“. Po technické stránce byl prvotřídním novinářem a někdy prokázal mimořádný redaktorský talent.
* V revolučním podzemí bylo vše opatřeno domněle tajným krycím jménem. Tifliská tiskárna měla označení „Lidija“ a byla v provozu ještě další čtyři roky. Pro organizaci kolem Iskry byla nedocenitelným nástrojem.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500187
Svou oblibu pořádku a ustáleného rozvrhu vštípil i ostatnímu personálu. Dopoledne trávil v knihovně. Práce na Iskře začínala hned po obědě, kdy někdo vyzvedl redakční poštu. Jakožto šéfredaktor měl Lenin právo číst všechny dopisy jako první a vadilo mu, když se mu někdo pokoušel číst přes rameno nebo si odnesl předplacené noviny do kavárny. Naďa měla za úkol poštu „vyžehlit“ a hledat šifrované zprávy, psané mlékem, citronovou šťávou nebo neviditelným inkoustem. Takto se dozvídal, co se děje ve straně v Rusku. Lenin byl tvrdý šéf. Když se dekodéři šifer – Naďu nevyjímaje – dopustili chyby, zuřil. Lidija Danová, jež byla na počátku listu mezi redakčními asistenty, uvedla, že celá luštící procedura byla „kvůli Leninovým náladám riskantní záležitost. Mylné dekódování naprosto nesnášel. … Nepřijatelná pro něj také byla loudavost v práci nebo zpoždění.“ Většinu dřiny vykonal Lenin s manželkou. Iskra by však měla v prostředí radikální levice poloviční vliv, nebýt Julije Martova. Lenin byl mozkem redakce, Martov jejím srdcem. Přestože se takřka ve všem lišili, byl Martov po několik let Leninovým nejbližším přítelem. Když jim bylo kolem třiceti, působilo jejich vzájemné pouto tak pevně, jako by je nic nemohlo rozdělit. Po následujících dvacet let však bylo jejich zaryté nepřátelství jednou z hlavních příčin nesmiřitelného rozkolu uvnitř ruské revoluční levice. Julius Osipovič Cederbaum, pod přízviskem Martov známý už od gymnaziálních studií, je ze všech významných ruských radikálů nejsympatičtější. Narodil se roku 1873 ve středostavovské židovské rodině v Konstantinopoli. Jeho otec obchodoval s komoditami a ve dvou významných petrohradských listech měl funkci tureckého korespondenta. Matka byla kultivovaná Vídeňanka z etablované střední třídy. Rodinná atmosféra byla liberální, umělecká, racionální a kultivovaná. Když byly Martovovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do Oděsy. Malý statný Martov, na fotografiích vždy zachycený s hustými vousy a skřipcem, se radikalizoval záhy. Už během dospívání se zřekl umírněného liberalismu rodičů a přestoupil k marxismu. Jako osmnáctiletý už za sebou měl krátké věznění za distribuci zakázaných tiskovin a měl zakázáno studium na univerzitě, směl ale bydlet v Petrohradu. Pak byl ve dvaceti uvězněn znovu a potrestán zákazem pobytu v Petrohradu nebo jakémkoli jiném univerzitním městě, kde by mohl podvracet mládež. S Leninem se poznal roku 1894; podle Martovovy sestry Lidije tehdy „prodiskutovali bez přestávky celý večer, celou bezesnou noc i celý další den“. Byli mezi zakladateli Svazu boje za osvobození dělnické třídy a oba byli zhruba v téže době, avšak za nesouvisející přečiny, vyhnáni na Sibiř. Zatímco Lenin si trest odpykával v „sibiřské Itálii“ v Šušenském, Martov – jak bylo u židovských politických vězňů pravidlem – musel snášet podstatně horší podmínky. Tři hrozné roky prožil v mrazech severního Turuchansku. Nalomilo mu to zdraví a objevily se u něj první
100
Ukázka elektronické knihy