„No, zatím mi to připadá… preventivní. Tím chci říct, že možná předbíhám událostem, ale musím to zvládnout teď, než to způsobí vážné problémy. Mám pocit, že jsem se ujala úkolu a nevím, jak ho dokončit. A pokud ho nezvládnu, bude to mít velmi hmatatelné důsledky.“ „Znovu syndrom podvodníka? O tom už jsme mluvili. Máš velice silný pud sebezáchovy, Dano, ale za cenu sebe podceňování. Víš, z čeho to všechno vychází, že ano?“ Ano, to věděla. Z toho vycházelo všechno: to dobré i to špatné, užitečné i sebedestruktivní. Všechno ze stejného místa. „Zadrželi jsme podezřelého v případu vraždy v obchodě U Jensena. Slyšel jste o tom?“ Tohle místo nebylo tak úplně zpovědnice, ale téměř. Věděla, že otec Timms bude respektovat zpovědní tajemství jejich rozhovoru, jako by se odehrával ve zpovědnici: jejich přátelství se dostalo na tuto rovinu už před nějakou dobou. Otec Timms přikývl. Brzy mu na dveře bouchnou místní noviny provlhlé ranní rosou po prvním odskoku od trávníku. Budou v nich bulvárně vylíčené detaily a spekulace vycházející ze špatných informací, ale on už základní kostru události znal. Carlton byl malé město s mentalitou včelího úlu. „Ano, slyšel jsem. Chudák chlap. Takže máte podezřelého?“ „Ano… technicky vzato.“ „Ale?“ pobídl ji. Dana odvrátila pohled, měla potíže to správně formulovat. Otec Timms byl chytrý — někdy mu věci docházely příliš rychle i pro její vlastní dobro —, ale její problém byl hlavně profesionální, ne psychologický. „Ale… nemám z toho dobrý pocit. Tenhle, ehm, podezřelý… je úplně mimo. Nemyslím tím po stránce duševního zdraví — alespoň pokud to můžeme určit. Ale něco…“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500177
Odmlčela se. Když to vysloví nahlas, bude se to zdát ještě nejasnější. Nedokázala dost dobře vysvětlit, co je špatně. „Je tu nějaké velké ‚něco‘, které mi uniká.“ V mlze za nimi se na dvě vteřiny ozval alarm nějakého auta a potom zmlkl. Otec Timms listoval knihou chvalozpěvů, jako když si karbaník nevědomky pohrává s balíčkem karet. „Dano, spoléháš na svou intuici. Proč máš v tomhle případě pochybnosti?“ „Nejsem si jistá. Bill mě nechal toho chlapíka vyslýchat a já si myslím — ne, vím to —, že z něj dostávám víc, než by z něj dostal někdo jiný. Pořád mám ale pocit, že to nestačí. Máme čtyřiadvacet hodin — sakra, teď už míň. Ale reálně tak čtyři hodiny na to, s ním skutečně promluvit. Nemuseli bychom toho mít dost na obvinění z vraždy, pokud se tenhle zadržený neotevře — pokud se nepřizná —, a já jsem jediný člověk, který z něj něco dostává; je na mně, abych se postarala o průlom a zjistila pravdu.“ „To je velký tlak.“ „Ano a ne. Ten tlak uzavřít případ je tu vždycky, zvlášť takový jako tenhle. Ale kvůli tomu nefňukám.“ Podrbala se na nose. „Myslela jsem, že to zvládnu. Myslela jsem si — protože se zdá, že mi trochu věří —, že bych se mohla dostat přes jeho obranu. Proto to přehnané sebevědomí.“ Znovu se otočila k varhanám, zarazila se při té vzpomínce a zase ji ze sebe setřásla. „Protože si nejsem jistá, že se mi to podaří. Mám pocit, že se mi nedaří k němu pořádně proniknout. Dostávám jenom malé odštěpky z okrajů, rozumíte? Bill by řekl, že je ještě brzy, ale připadá mi to jako okno, které se zavírá. Tenhle chlapík dostane právníka a v nějakou chvíli zmlkne, tím jsem si jistá. Potřebuju už tomu začít rozumět, ale jsem pořád na začátku. Dojdou mi nápady i čas.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500177
Stiskla si kořen nosu a protřela oči. „Pořád opakuje, že nechce právníka, a možná se nám povede to nějak protáhnout, ale štěstí při nás nebude stát navěky. Dřív nebo později soudce řekne ‚dost‘, ať už s tím náš obviněný souhlasí, nebo ne. Potom budeme úplně v pytli. Otče.“ Timms se trochu pootočil a opřel se o tvrdé dřevo lavice. „Takže v čem spočívá ta patová situace, Zrzko? Vždycky když se tu objevíš, jde o nějakou patovou situaci.“ Zavrtěla hlavou. „To je mi líto. Myslíte si, že sem přijdu, jen když něco potřebuju, že?“ „Ne, ne,“ řekl nižším hlasem a podíval se na ni. „Ačkoli uvítáme, když se tady budeš na něčem podílet, když se přijdeš jen podívat nebo přispěješ nějakým darem…“ Usmál se. „Ne, jde spíš o to, že když se nesetkáme v kostele, je tvoje motivace jiná. Vím, co tě to stojí, setkávat se tady, a ne někde jinde.“ V tichu, které následovalo, přitáhly Danin pohled opět varhany v rohu, jejich píšťaly sahající k nebesům, odřené černé pedály a zažraná leštěnka. Cesty domů bývaly tiché — šoupavé kroky a matčin syčivý, hněvivý dech za ní. Matka v sobě hromadila zoufalství, s každým krokem to v ní víc vřelo, zvyšoval se její vnitřní tlak. Malá Dana věděla, co bude následovat, ale nemohla dělat nic jiného než poslušně klapat svými lakovkami po chodníku. „Já v tomhle místě můžu jen těžko vidět svatostánek, otče.“ Zboku se na ni podíval a rychle po sobě zametal stopy. „Ano, a bude to tak vždycky. Respektuju tvoji odvahu, že sem vůbec vkročíš, zvlášť dneska. To je všechno pravda, přesto sem chodíš, abys odstranila něco, co ti stojí v cestě. Máme pro tebe nějaký význam, Dano.“ Zastrčila si ruce do kapes kabátu, aby udržela ukazováček dál od palce. „Dobrá. Teď se tedy potýkáme s tím, kde tenhle
102 Ukázka elektronické knihy