* V parčíku jsou lavičky a na lavičkách lidé, ne ten pestrý dav turistů s chlupatými stehny rozhazujících červené plechovky od Coca-Coly jako mořské bóje a mastné papíry od fritovacího oleje, sezóna je ještě moc mladá, ne, jen samí zdejší strejci bačkoráři se žvárem v koutku a taky mladičké studentky s ustaraným čelem, co si právě připíchly na nástěnku v knihkupectví Shakespeare and Co. hned za rohem kartičku, na které nabízejí, že budou každý večer hlídat děti, třeba hodně neposlušné, za pokojík pro služku, třeba bez tekoucí vody. Na lavičkách sedí taky babičky, co krmí holuby. Dělají to celý den, jenom tohle: házejí holubům drobečky. Drobky, zrní, zbytky buchty… Celý den. Ty samé babičky. Anebo jejich dvojčata. Holubů tam jsou mraky, to je jasný... Pořád jen žerou, jsou tuční jak prasata, tahají břicho po zemi, a stejně se perou do krve, aby nenechali kousek kamarádovi. Tu a tam je tu vždycky nějakej starej vůl, celej hrdej, že mu zobou kukuřici z ruky, a dokonce i ze rtů, jo, fakt, přísahám, je to k neuvěření, on stojí vzpřímeně, za chvíli je obsypaný holuby, je to jeho chvilka slávy, holubi ho milujou, je v něm něco, co v ostatních není, ti holubi to vycítí, říká se němé tváře, ale ony nejsou úplně němé, ony komunikují, a on má svoje malé vítězství. Holubí Tarzan. Takoví jsou na všech náměstích na světě. Toho rána jsou tu babičky a taky dědečkové, se svými taškami, bačkorami a žváry, a taky studentky se starostlivým čelem, ale holubi toho rána štěrk na cestičce nezobají. Holubi jsou potupně namačkaní v hustém hejnu na střeše kostelíku. Do parčíku vtrhli s válečným pokřikem Attilovi rackové, do toho jejich holubího parčíku, vyhnali je z jejich pradávného území žebroty a vyhostili je tamhle nahoru, na ten kousek
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500076
střechy, kdyby se některý z nich zatvářil, že se chce pohnout, racek dráb se na něj snese shora z nebe a uštědří mu do hlavy ošklivou ránu svým zahnutým racčím zobákem. A rackové, ti nevychovaní zazobanci, zabrali holubům jejich místo na hostině. Skuteční darebáci. Naparují se, sedají na opěradla laviček, na ramena dam, na čepice pánů. A kálejí. Dobří lidé jsou obsypaní racky, mizí pod pyramidami tlukoucích křídel, jsou nadšení. Ještě nevědí, jak kálejí. Ale brzy se to dozvědí. Racčí trus je tekutý a černý a smrdí to jak shnilá rybina. Rackové strkají svůj citrónově žlutý zobák přímo do tašek a pak jím zlostně klapají, když je taška prázdná. „Oni děkují!“ rozplývá se jedna babička. Z holubího Tarzana je dneska racčí hřad, ale to je dneska ze všech, kdo by mu věnoval pozornost? Zkusí své parádní číslo: zrnko kukuřice mezi našpulené rty jako při polibku. Jeden racek si kukuřici vezme, ale jelikož se mu ten milodar zdá spíš chudý, zkusí zároveň zobákem vytrhnout jazyk, zatímco druhý se pustí do skvělého umělcova zářivého nosu. To už je na něj moc, řekne: „Fuj, tahle drůbež, smrdí to jak uzenáč,“ a jde pryč. Mezitím se nájezdníci kolébají po pěšinkách, šedí a bílí, čerstvě nalakovaní, krásní jako válečné lodě s kachníma nohama. „No tohle!“ pomyslí si kníráč, „jako by to tu bylo cítit podivnem.“ Nijak zvlášť ho to ostatně nepřekvapuje. Tohle místo, jak už často konstatoval, je příhodné pro zvraty událostí kosmického řádu, zvláště v oblasti takzvaných „přírodních“ věd. Park Svatého Juliána Chudého – oficiálně Park Reného Vivianiho, jak to stojí na ceduli, a kníráč dobře ví, kdo byl ten Viviani, dozvěděl se to na základce, v té době se dějepis ještě nepovažoval za příliš úmorný pro dětské mozečky, takže ten Viviani, nějaký politik, jepičí ministr ze Třetí republiky
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500076
jako všichni, tenhle zrovna ministr zahraničí, strůjce aliance s Anglií a Ruskem, a tedy první světové, té z let 1914–18, ten hajzl, kvůli fobii z obklíčení, kterou vyvolala Dohoda u německého císaře Viléma II., kníráč na Vivianiho v podstatě kašle, ale nelíbí se mu, že se jména různých vošoustů vyvěšují na ulice, a natož na parky, hloupý a neblahý demagogický zvyk načmárat něčí jméno, je to vousaté, brýlaté a omezené, páchne to starou močí a pohřebními řečmi, navíc oni pod to ještě přidávají data, to je úplná bída, no, prostě, to by kníráči roztrhlo hubu, kdyby musel říct „náměstí Reného Vivianiho“, a tak si v duchu říká náměstí Svatého Juliána, i když svaté také nemá moc v lásce, jenže časem prostě tihle svatí zajdou prachem, svatozář vás už nebije do očí, když je úplně bez lesku a podělaná od much… Takže to místo je vhodné pro drobné zázraky. Je to snad vlivem toho akátu? Podle průvodce prý nejstarší strom v Paříži. Je totiž v průvodcích. Kníráč ho zná už odmalička. Už nějaký čas mu připadá neduživý. Jak přijde duben, statečně na něm vyráží chomáče nových listů, ale rok od roku jsou ty chomáče víc nedomrlý. Je cítit, že míza má potíže tam nahoru vystoupat. Pahýly větví jsou podepřené podpěrami z hrubého betonu, nebýt toho betonu, byl by to ten staroch už dávno definitivně zabalil. Ukřižovaný strom. Odsouzený k životu. Zažil možná Revoluci? A Frondu? A Bartolomějskou noc? Normany? To se snadno dozvíme: na břicho mu přibili destičku s datem. Ale koho zajímají data? * Takový starý strom, sní kníráč, na těch jeho větvích už muselo v dobách, kdy se věšelo běžně, viset oběšenců. Kníráč v duchu
100 Ukázka elektronické knihy