Dolů ze schodů se klackoval floutek v parádní livreji. „Pan komorník vás doprovodí,“ poklonil se směrem k floutkujícímu frajírkovi stařičký vrátný. „Ty s námi nepůjdeš, vrátníku?“ „Ó, nikoliv, Vaše Milostivosti. Mé místo je na vrátnici, prozatímně mě zastoupil kuchař. V paláci bych, prosím, nejspíš zabloudil. Jsem převelice šťasten, že jsme zde natrefili na komorníka, jenž nevázán na stálé služební stanoviště vám bude plně k dispozici. Místodržitel Li,“ představil komorník soudce. Komorník se hluboce uklonil. Delegace s komorníkem v popředí vystoupala po schodišti k velikým vstupním dveřím do hlavního sálu paláce. Vstoupili. Zatímco hala knihovny strměla horizontálně, reprezentační sál ohromoval svou šíří a délkou. „Velkolepé,“ vydechl tiše Šaj-taj. „Odpovídá vyobrazením.“ Po malbě na stropě jezdili koně v životní velikosti a řítil se tam prastarý válečný vůz. Ma-žunk si koně s nelíčeným zájmem prohlížel. Tu-kan si v duchu propočítával cenu stříbrných svícnů velikosti dospělého muže, cenu stříbra, kterým bylo postříbřeno kde co, a cenu safírů, které byly vloženy do stříbrných rámů zrcadel. Dvě řady velkých oken byly zatažené bílým flórem. Hořela tu spousta smutečních svící ve stříbrných svícnech. Vedro, do kterého svíce přitápěly jako do rozpálených kamen, bylo nesnesitelné. U stropu a na stropě se vznášely štuky v podobě okřídlených lidských postav, fantaskních stromů, starodávných hudebních nástrojů, historických střelných zbraní a zakřivených šavlí. Soudce Li se uklonil, jak se přísluší se uklánět, když se vzdává úcta zesnulým.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500074
Kníže Meng ležel na katafalku pokrytém bílou látkou. Jeho rozložitá postava byla zahalena prostým bílým pohřebním rouchem. Tvář měl upravenou a nalíčenou, hlava spočívala ve vrstvě bílých květů lilií jako v měkkém polštáři. Žádnou ránu na hlavě vidět nebylo. U katafalku klečela mladá krásná žena v prostém bílém smutečním oblečení a dvanáct taoistických mnichů v tmavomodrém, s kulatými černými čepicemi. Mniši a paní Tsu opakovali polohlasně stále dokola jednu ze sentencí, kterými byl při taoistických pohřebních obřadech zesnulý doprovázen a postupně spouštěn do proudu řeky Tao. Ten, jenž se právě rodí, ten už umírá. Je třinácte stoupenců života. Je třinácte stoupenců smrti. Soudce Li a jeho doprovod několik minut postáli v uctivém postoji se skloněnými hlavami. Jen Ma-žunk párkrát hlavu zdvihnul a pohladil očima koně na stropě. Mladá vdova setrvávala na modlitbách. Soudce Li se opět uklonil, jak se přísluší poklonit se zesnulým, a pak i se svým doprovodem opustil sál. Velitelsky pokynul komorníkovi. Komorník, ač očividně nerad, následoval paty delegace. Sešli po schodech do vestibulu. „Podíváme se ještě znovu do zahrady,“ prohlásil soudce Li. „Ano, Vaše Milostivosti,“ frknul komorný floutek.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500074
Ve Valdštejnské zahradě Prošli hájem sakur a mandloní podél vodní nádrže a kovových soch a po upravené pískové cestě vešli do květinové zahrady. Květy tu vzkvétaly i v úmorném vedru, jež vládlo městu, stín dávaly nízké morušovníky a jilmy s korunami ve tvaru deštníků. Došli k druhému, menšímu jezírku, za nímž se zdvihaly mohutné platany a duby. Pod stromy bublaly potůčky a poklidně se leskly hladiny miniaturních tůněk s lekníny a lotosy. Zastavili se. „Tam na jih od Řeky krásný je kraj. Tam na jih od Řeky vody jsou zelené víc nežli na jaře nebe.“ Šaj-taj měl znělý hlas. Verše starého mistra Wei-čuanga ladily s atmosférou malého ráje na zemi. „Dobře,“ přerušil krátkou chvíli usebrání soudce Li. „Teď nás zaveď do ordinace lékaře, komorníče.“ „Do ordinace?“ pronesl udiveně okrasný floutek a hleděl se klidit. „Ma-žunku!“ Komorník se vznášel půl metru nad zemí. Ma-žunkova ruka mu tiskla krk a komorník měl velký problém se nadechnout. Ma-žunk komorníka pustil. Floutek se sesypal na zem jako sáček hrachu. „Tak bude to?“ pochechtával se Ma-žunk. „Ddddo orddddinace?“ vypravil ze sebe dofloutkovavší frajírek.
99 Ukázka elektronické knihy