98
Ekonomické bubliny
splaskla, ovlivnilo to jeho myšlenky a začal zkoumat, proč bubliny praskají, ale zejména hledal, co je nafukuje. Podle Minskyho je příčinou bublin hromadění dluhu v současném chatrném finančním systému. Existují tři skupiny dlužníků: investoři, spekulanti a gambleři.87 Liší se podle toho, jak velkou část dluhu jim zvládne pokrýt výnos z investice, na kterou si půjčili. Investoři jsou učebnicoví dlužníci, kteří si půjčí na investici, jež jim vydělává dostatečně na to, aby spláceli nejen úrok z dluhu, ale postupně se dluhu zbavili. Spekulanti představují horší případ, protože těm výnos z investice zvládne pokrýt pouze úrok, o který je navýšena jistina, tedy původní hodnota toho, na co si půjčili. Technicky tedy nebankrotují, ale dluh před sebou neustále tlačí bez vidiny splacení. Gambleři nejsou schopni splatit ani jistinu, ani úroky, ale jen doufají, že cena toho, co si za půjčené peníze koupili, vyroste dostatečně na to, aby dluh zaplatili a vydělali. Představme si to na příkladu nemovitosti. Půjčíte si třeba dva miliony na byt v hodnotě tří milionů. Banka po vás bude chtít splácet 20 tisíc měsíčně, abyste půjčku splatili za 10 let. Celkem bance zaplatíte zpátky ony dva miliony a navíc 400 tisíc na úrocích. Když vám bude pronájem vynášet 30 tisíc čistého, potom byste byli v první skupině. To je investice, která vám zaplatí jak jistinu, tak úroky. Pokud ale byt vynese jen 10 tisíc měsíčně, podaří se vám splácet úroky, ale budete prodlužovat dobu splácení a hypotéku před sebou potlačíte mnohem déle a často ji budete refinancovat. Případně musíte doplácet investici z jiných zdrojů. Pokud jste si ale koupili byt, ve kterém se nedá žít a nic vám nevydělává, případně třeba jen tisícovku měsíčně, potom nejenže půjčku z výnosů dané investice nikdy nesplatíte, ale nesplatíte z ní ani úroky. Možná si dokonce půjčíte někde jinde na to, abyste úroky platili. Doufáte totiž, že za pět let cena nemovitosti vyskočí ze tří na šest milionů, vy ji prodáte, úvěr splatíte a vyděláte na rozdílu. Celé to ale stojí a padá na tom, jestli poroste cena nemovitostí. Jste gambleři.
87
Minsky je nazývá zajišťovači, spekulanti a Ponzi dlužníci. Minsky, H. (1992). The Financial Instability Hypothesis. Working Paper No. 74.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298943
Okamžik
99
Nyní můžeme identifikovat moment, kdy bublina praská. Okamžik, který časopis The New Yorker v roce 2008 nazval Minskyho okamžik.88 Minskyho okamžik nastává ve chvíli, kdy gamblerům, kteří v ruletě stále sází vše na černou, najednou padne červená, a cena aktiva, na které si půjčovali, se začne snižovat. V takovou chvíli se pyramida hroutí. Hyman Minsky byl postkeynesiánec, jakkoliv sám sebe vnímal mimo tyto škatulky. Věřil, že je to právě naše „zvířecí“ chování, které posiluje nafukování a vyfukování bublin. Když si na něco začnou půjčovat investoři, začne hodnota daného aktiva růst. To naláká spekulanty, kteří přilejí další kapitál, a hodnota ještě více roste. V tu chvíli se objeví gambleři, kteří doufají, že stihnou na vlnu naskočit a včas vystoupit. Když někteří vystoupí, případně se z jiných důvodů cena otočí, gambleři začnou krachovat, což s sebou stáhne i spekulanty, a nakonec často i investory, kteří neudělali vůbec nic špatně.
Chatrný finanční systém To vše se děje ne navzdory, ale kvůli finančnímu systému, ve kterém žijeme. Ten je podle Minskyho chatrný.89 „Lidová moudrost praví, že finanční kolaps a hluboká deprese jsou vyloučené, protože centrální banka a vláda nedovolí, aby se ‚to‘ stalo znovu,“ napsal Minsky v roce 1974. Celý systém ale stojí na půjčkách, které zase stojí na tom, jak lidé vnímají budoucnost. Pokud optimisticky, pak všechno roste, pokud pesimisticky, potom padá. Lidé drží ohromné množství dluhu relativně ke svému příjmu. Banky půjčují, aniž by úvěry alespoň trochu kryly. Finanční systém je chatrný. Když teorii Minskyho doplníme prvním „M“, tedy myšlenkami Ludwiga von Misese, dostaneme poměrně věrný obrázek toho, co se v bublinách děje. V době uměle nízkých úrokových sazeb 88
89
Cassidy, J. (2008). The Minsky Moment. Dostupné online: https://www. newyorker.com/magazine/2008/02/04/the-minsky-moment (cit. 201901-01). Minsky, H. (1974). Our Financial System is Fragile. Ocala Star-Banner, September 15, str. 5A.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298943
100
Ekonomické bubliny
a levných peněz jsou všechny tři skupiny dlužníků hnáni k vyšší aktivitě. Jak investoři, kteří kolem sebe vidí více příležitostí, tak spekulanti a následně gambleři, kteří se vezou na nově vzniklé vlně. Růst ceny se potom obrátí v pokles, když optimismus začnou krotit kroky centrální banky, která zvýší úroky. Gambleři se začnou svých aktiv zbavovat a Minskyho okamžik je na světě. „Misesův okamžik“ stojí ale ještě o krok před tím Minskyho, i když je možné, že se ceny můžou obrátit i bez zásahů do ceny peněz. Jsme něco mezi ovcemi a roboty. Tito dva velikáni by se ale neshodli v tom, jak systém napravit. Minsky navrhoval, že je potřeba snížit investiční aktivitu firem a zadlužení domácností. Jako keynesiánec samozřejmě dobře věděl, že by to snížilo ekonomickou aktivitu (což je nezbytné k tomu, aby se nenafukovaly bubliny), a tím zvýšilo nezaměstnanost. Věřil proto, že by svou aktivní roli měla sehrát vláda, která by měla nezaměstnané zaměstnat veřejnými pracemi. Dočasně by vznikly problémy, ale ve výsledku bychom měli stabilnější systém. Mises by šel částečně stejnou cestou, protože měli stejný cíl – stabilizovat finanční systém. Banky by ale neměly být více regulované shora, tedy vládou a centrální bankou, kterým se to ostatně historicky nedařilo a samy tyto instituce stály za nafukováním bublin, ale spíše regulací trhem samotným, tedy vyšší konkurencí. V onom chatrném světě financí stěží poznáme, co je regulace a co deregulace. Řekněme, že by banky samy od sebe na volném konkurenčním trhu držely rezervy 50 procent a půjčovaly za 5procentní úrok. Nyní ve světě s centrální bankou, státními zárukami apod. drží například rezervy 10 procent a půjčují za 3 procenta. Když se dovolí bankám držet libovolně malé rezervy, třeba jen 5 procent, je to regulace, nebo deregulace? Technicky jde o deregulaci, která se vzdaluje světu bez jakékoliv regulace. Netýká se to jen financí, ilustrovat se to dá na jakémkoliv trhu. Představme si, že stát vydá nařízení, podle kterého pekárny musí složit do centrální pekárny půl miliardy korun, aby bylo jisté, že ze dne na den nezkrachují, a lidé tak nebudou bez chleba. To zní logicky. Celá řada pekáren to nezvládne, spousty se jich spojí do konglomerátů, aby mohly nařízení splnit. Ve výsledku budeme mít méně pekáren. Patrně poroste cena chleba. Pekárny potom budou centrální pekárnou kontrolovány a regulovány, aby nepekly chléb špatně. Když se nařídí, aby se chleba neprodával tak draze, je to regulace, ale směrem ke stavu, který existoval před prvotní regulací.
Ukázka elektronické knihy