97
v e s t í n u vá l k y
Začala vyprávět příběh ze starých časů, z dob, kdy ještě tamější lesy dávaly bohatství, o kterém se ani těm nejmovitějším jaktěživ nesnilo. Celý kraj prosperoval. Byla zbudována obchodní stezka. Solná ji nazvali. Vedla od Hradce do Nisy a dále se větvila. Putovaly po ní vozy naplněné zdobenými látkami, šperky, zlatem a drahými kameny. Velcí páni jezdili tudy z Čech do Polska a zpátky, a duchovní dokonce i ze samotného Říma do vratislavské diecéze. „Tehdy ještě vládl v zemi pokoj,“ pokývala hlavou. „Cestu střežilo po celý její dýlce několik hradů. Tady u nás stály dva. Dokonce ani lapkové si na takovou stráž netroufli. To ale jen do tý doby, než se k nim přidal Zelený rytíř.“ Lilieniny zorničky se rozšířily v očekávání velkého dobrodružství. Fantazie jí před očima rozhýbala obrázky, které pomohly alespoň na okamžik zapomenout. Nechala se unášet na křídlech legendy daleko od skutečného světa. „Moje práce je tady hotová,“ promluvila Marion tiše. „Děkujeme. Oba,“ předběhl Borek v reakci podrážděného bratra. Vyšel jí vstříc. „Za všechno.“ Rischer nervózně přešlápl. Chtěl jít za Biankou. Borek si byl jeho netrpělivosti vědom, proto odvedl Marion stranou. Jeho bratr neváhal a vrátil se zpátky k tělu své ženy. „Někdo by měl zaběhnout do kostela,“ poznamenala Marion. „Pošlu pacholka,“ nabídl Vladek. Borek se za ním ani neohlédl. Očima byl přikovaný k jejím růžovým tvářím a pihovatému nosu. „Myslím, že ode mě už nic nepotřebujete,“ zamířila k východu. „Ne! Počkejte!“ Nastalo ticho. Nevěděl, co dělá. Proč jsem ji zastavil? Měl bych něco říct. Konečně otevíral ústa, ale nic z nich nevycházelo. „Na shledanou.“ Vyšla na ulici. Zklamaně se obrátil zpátky do hostince. Lilien klečela na podlaze před Inge a obě ho smutně pozorovaly. Promnul si unavený obličej. Ještě je toho potřeba tolik zařídit. „Svolám pár sousedů,“ řekl s povzdechnutím. „V noci se musí držet stráž.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298901
98
v e s t í n u vá l k y
Inge přikývla. Věděla, že by jinak s mrtvou v domě nikdy neusnula. „Čekají nás dlouhé tři dny,“ prohodila. Městem ten den už poněkolikáté zazněl umíráček. Silný vítr z předešlé noci vyčistil oblohu tak dokonale, že nebyl široko daleko jediný mráček. Polední slunce příjemně hřálo. Anton znovu pobídl koně. V zádech měl malou jízdu. Spěchali s úkolem doprovodit jeho rodinu na zámek. Nehodlal dál riskovat. V uších mu nepřestávalo znít správcovo varování. „Měl byste bezodkladně učinit to, co ostatní. Mimo hradby je teď nebezpečno.“ Anton to věděl, ale namítl: „Mám velký dům. Jeho obyvatele nevměstnám do sebevětšího měšťanského domu.“ „Rád vás a vaši rodinu přijmu zde.“ „Na zámku?“ váhal. Nebyl si jistý, zda je to vhodné, přestože se mu nápad zamlouval. „Pánem je tu Karel Ferdinand Vasa, biskup vratislavský,“ zdůraznil správce jeden z jeho titulů, než pokračoval: „Tím pádem sám Bůh. Co by více odpovídalo takovému domu, než že přijmeme ty, již to potřebují?“ „Pokud na tom trváte.“ Správce přisvědčil. „Celé třetí patro je volné. Bude vám k dispozici.“ Anton s díky sklonil hlavu. Kopyta koní udusávala hliněnou cestu. Všichni vnímali naléhavost v rychlosti, kterou velitel vyjel. Téměř jako kdyby tušil něco zlého. Po rozmluvě se správcem jím prostoupil strach a muži, kteří ho následovali, to cítili. V dálce se rýsovala budova s nádvořím a zahradami. Vše vypadalo klidně. Anton však nepolevoval v ostražitosti. Vjeli do zahrad. Teprve nyní bylo z domu vidět více. Nakrčil čelo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298901
99
v e s t í n u vá l k y
Dal znamení Raskovi, aby poslal část ozbrojeného doprovodu prozkoumat okolí. Hrabě seskočil z koně a vyrazil ke vchodovým dveřím, které zely dokořán. Vběhl dovnitř. Pod nohama mu zapraskalo sklo. Zamračeně se zastavil a couvl. Rozhlédl se. Obsah pootvíraných vitrín ležel rozbitý na podlaze. Mezi střepy se válely polámané růže a voda z převrhnuté vázy stekla ze stolku na zem. Mohl se jen domýšlet. „Matko!“ křikl. Nikdo se neozval. „Matko!“ Za Antonovými zády zavrzaly kroky. „Proboha,“ hlesl Jorik. Vstoupil i Rasko. „Švédi,“ zavrčel, když viděl tu spoušť, a znechuceně si odplivl. „Pořád jsi v mém domě,“ obořil se na něj Anton. „Není moje chyba, že už to tak nevypadá,“ zamumlal v odpověď nesrozumitelně. Velitel ho ignoroval. Prošel do jednoho ze salonků. Ve dveřích zůstal zhrozeně stát. „Ať vytáhnou ze stájí vůz. Musíme naložit mrtvé,“ přikázal. „Cože? Jaké mrtvé?“ Rasko se protáhl do místnosti, aby lépe viděl. Na podlaze ležel komorník a služka. „Tyhle,“ dodal Anton, sotvaže vojákova tvář potemněla vztekem. „Bojím se, že jich bude víc.“ Jorik váhavě otevřel dveře do pokojíku pod schodištěm. Byl prázdný. „Prohledejte přízemí a hospodářskou část. Já se podívám do prvního patra.“ Anton se obrátil na patě, vydal se ke schodišti a po dvou stupních ho vyběhl nahoru. Stále doufal, že najde někoho naživu. Neodvažoval se vůbec pomyslet… „Proboha, to dítě!“ vytřeštil oči. Na okamžik se zastavil. Překonal nepříjemné zamrazení a s neblahým tušením pohlédl do dlouhé potemnělé chodby. V jejím středu kdosi stál. „Matko?“
Ukázka elektronické knihy