98
m a t t h e w
h a r f f y
·
č a s
m e č ů
dek se mu nescvrkává nedostatkem jídla, svaly mu neochabují a nehubne nedostatečnou výživou. Polkl jsem zlost, přikývl jsem a pak už mlčel. Leofstan zachytil můj pohled a chabě se na mě usmál. Zdálo se mi, že jsem zahlédl jistý náznak uspokojení, jaké dával často najevo, když jsem prokázal, že jsem si vzal po- naučení z jeho výkladů. Pobídl jsem koně patami a ujížděl pryč od zbídačelých hladových dětí s žadonivýma očima a propadlými tvářemi. Uhtricův stájník pro mě vybral klisnu s blátivě hnědou srstí. Měla široký hřbet a kráčela pomalu, zato ale byla mírná a poslušná. Stájník mě nepochybně odhadl na člověka nezvyklého sedlu, a je pravda, že my mniši obyčejně putujeme pěšky. Kolem poledního jsem měl vnitřní strany stehen odřené a tuze citlivé. Když jsme sesedli, abychom si odpočinuli a pojedli trochu chleba se sýrem, jimiž nás zásobil správce v Bebbanburgu, sotva jsem mohl chodit. Dobelhal jsem se k Runolfovi, který sjel z muly bez zjevných známek, že by ho jízda na zvířeti nějak obtěžovala. Podlitiny na jeho tváři nabraly zelenožlutou barvu, a tak mě napadlo, jak asi vypadá můj obličej. Sáhl jsem si opatrně na nos a jen usykl. Už to tolik nebolelo, ale rána se ještě zdaleka nezhojila. „Vypadá to pořád stejně,“ utrousil Runolf s úšklebkem. Oplatil jsem mu úsměvem a nabídl mu polovinu svého chleba. „Dali ti včera večer jídlo?“ zeptal jsem se. „Dali,“ přisvědčil a svezl se zády po kmeni buku, dokud neseděl na zemi pohodlně opřený o strom. „Děkuju.“ „Za co?“ zeptal jsem se. „Slyšel jsem, jak jsi venku mluvil se strážnejma. Chvilku nato mi přinesli jídlo. A taky trochu dobrýho piva.“ Podíval jsem se po Leofstanovi, který seděl o kousek dál a žmoulal chlebovou kůrku. Pozvedl obočí, jako by chtěl říct: „Vidíš, říkal jsem ti to.“ Pokrčil jsem rameny a posadil se vedle Seveřana. Chvíli jsme mlčky jedli. Nevěděl jsem, co bych mu řekl. Včera večer
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298791
99
m a t t h e w
h a r f f y
·
č a s
m e č ů
mi modlitba v chladné tmě kostela přece jen přinesla trochu klidu. Pořád jsem nechápal, co Bůh očekává ode mě nebo od Runolfa. Ale když jsem klečel v chrámu na tvrdé kamenné dlažbě a jediné světélko obstarávala svíčka ze včelího vosku, která matně osvětlovala drahými kameny zdobený relikviář uchovávající paži svatého Oswalda, vnímal jsem, jak se mi nitrem šíří klid. Doufal jsem, že přijde nějaké zřetelné znamení, nějaká odpověď Nejvyššího, jež by mi ukázala cestu, po které se musím ubírat, ale nedostalo se mi ničeho než jen toho pocitu klidu. Později, když jsem zabalený do tenké přikrývky ležel na hroudovitém slamníku, který mi dal správce, jsem si uvědomil, že onen klid byl vlastně odpovědí. Zbývá mi pochopit, jak se nechat vést Bohem bez toho, že bych dával najevo odpor nebo zlost. Pán je nekonečně moudrý a musím se smířit s tím, že právě on nejlépe ví, jak mě má ve svých záměrech využít. Prozatím se postaral o to, že jsem byl v Lindisfarnae v době útoku Seveřanů a stal se svědkem toho, jak Runolf bránil dvě děti proti svým druhům. Jistě nemohlo jít o náhodu, že zrovna já jsem byl jediným člověkem na ostrově, který se s ním dokázal dorozumět. Zárodek této myšlenky vzklíčil v době, kdy jsem s ním mluvil v noci v modlitební cele. Snažil jsem se vzcházející semínko ničím nepodporovat a říkal jsem si, že třeba zchřadne a zahyne. Teď jsem však věděl, že Bůh chtěl, abych na té myšlence stavěl. Svou vůli mi jasně vyjevil. Jestliže si Bůh přál, aby ono pomyslné semínko zakořenilo a rostlo, tak se sám postaral, aby se mu dostalo vláhy naděje. Dojedli jsme a jeden z ozbrojenců se přiloudal ke mně s koženým vakem s vodou. Pořádně jsem se napil a několik kapek jsem zachytil do levé dlaně. Těmi jsem si otřel obličej. Voda mě ochladila a občerstvila. Během dne se udělalo horko a dusno. Podal jsem měch Runolfovi, který se také zhluboka napil. „Děkuju za to, cos řekl tehdy u toho stromu,“ ozval se. Hlas mu ještě skřípal od toho, jak mu oprátka zhmoždila hrdlo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298791
100
m a t t h e w
h a r f f y
·
č a s
m e č ů
„Tys tomu rozuměl?“ podivil jsem se. „Některejm slovům. Zdá se, že naše řeč není zas tak moc rozdílná. Nejseš sám, Hunlafe, kdo má bystrej rozum,“ řekl s pokřiveným úsměvem. Zarazilo mě to a podíval jsem se na něho. Nebylo těžké si představit, že obrovitého muže s nohama jako kmeny stromů a boulemi svalů na pažích ostatní často mylně považovali za prostomyslného. Přikývl jsem a nabídl mu levou ruku. Nepatrně zaváhal, až mě napadlo, že si mě přitáhne k sobě a zlomí mi vaz nebo mě využije jako rukojmí, aby se pokusil uprchnout. Pokud by se rozhodl využít proti mně své síly, neměl jsem jak se proti tomu bránit. Pohlédl jsem mu do očí a vyčetl mu z nich, že se za nimi tají velice bystrý rozum. Zatajil jsem dech, a přestože bylo horko, naskočila mi husí kůže. Už jsem se chystal rukou ucuknout, ale sevřel mi ji v obou dlaních, protože zůstával ještě pořád svázaný. Moje ruka se v jeho svalnatých pěstích celá ztratila, až mě to vylekalo. Ale nenapadl mě. Jenom ruce pozvedl a nechal mě, abych mu pomohl vstát. Jakmile stál na nohou, tyčil se vysoko nade mě. „Tvý slova mi zachránila život, Hunlafe. Na to nikdy nezapomenu.“ Dlouho jsme si hleděli do očí, než se otočil a přikročil ke své mule. „Kam jedeme teď?“ Rozechvěle jsem si vydechl. Všude kolem ozbrojenci znovu nasedali na koně. Při pomyšlení, že budu muset přetrpět parné odpoledne v sedle, jsem jenom zaskuhral. „Jedeme do Eoforwicu ke slyšení u krále,“ odpověděl jsem. „Napřed se ale zastavíme ve Werceworthe.“ „Werceworthe?“ „To je klášter, kde žiju.“ Vytáhl jsem se do sedla a přitom přivíral oči, jak mě bolela ovázaná ruka, a teď navíc ještě odřená stehna a zadek. „Máme to při cestě,“ dodal jsem.
Ukázka elektronické knihy