98
málo, že jsi schopen prozradit naše tajemství nepříteli, jenom aby sis zachránil kůži?“ „Samozřejmě, že ne… Au!“ škubl sebou. „Je mi strašně.“ Stark neprojevil ani špetku soucitu. „Udělá se ti líp, až mi přesně povíš, co se stalo. S policajtama jsi třeba nemluvil, ale se mnou sakra mluvit budeš!“ Werner vylíčil všechno, co se stalo v hangáru pro vzducholodě. Aby si zachoval alespoň kousek sebeúcty, přikrášlil příběh v tom smyslu, že to byl Gerhard von Meerbach, kdo jej napadl. Neustále ho však trápily bolesti a mysl měl zatemněnou. Nedokázal udržet nit vyprávění, když popisoval, co mu Gerhard údajně udělal, a Starka se zmocnilo podezření. „Tvrdíš, že tě zmlátil jakýsi pilot, který neabsolvoval jediný den bojového výcviku?“ Werner pokrčil rameny. „Co k tomu mám říct?“ „I když se o tobě ví, že jsi byl ten nejtvrdší a nejbrutálnější bastard ve Smolensku?“ „Musel jsem vyjít ze cviku.“ „To mně nepřipadá pravděpodobné.“ „Co vlastně chceš slyšet?“ vyjel Werner podrážděně. „Že mě zmlátila ta ženská?“ Stark neodpověděl. Werner se nemýlil. Bylo by šílené naznačovat, že jej mohla přemoci žena. Přesto se mu na Wernerově výbuchu cosi nezdálo. Že by mimoděk odhalil pravdu? Oba muži chvíli mlčeli, pak se ozval Stark: „Nemám z toho radost. A naši nadřízení budou z tvého nezdaru zklamaní. Kdy tě odsud felčaři pustí?“ „Za tři dny.“ „Jak se dostaneš domů?“ „Nejspíš autobusem, ale… Poslyš, vím, že jsem to podělal. Ale mohl bys mi půjčit na jízdenku? Ti parchanti mě o všechno obrali.“ Stark mu nedal peníze hned. Okázale se rozmýšlel, než sáhl pro peněženku a podal pacientovi pětimarkovou bankovku. „A kup si něco pořádného k jídlu, až budeš venku.“ *
*
*
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298745
99
Následujícího dne odjel Stark hned ráno na opuštěné letiště vyhledat Ferdinanda Posche. Hlídače, jehož považoval za opileckého pobudu, však nenašel. Popel v ohništi před chatrčí dávno vychladl. Utekl, přemítal Stark. A von Meerbach mu zřejmě pomohl. A proč by to dělal, kdyby mu Posch neřekl něco důležitého? Nyní Stark věděl, že Werner alespoň částečně nelhal, když popisoval, co se stalo během akce, při níž von Meerbachovy sledoval. Zrádce nyní určitě ví, že jeho starší bratr Konrad našel útočiště mimo území říše, a tudíž s největší pravděpodobností žije. Přikázal svým lidem, aby zjistili co nejvíc o Poschových pohybech, ale nepřekvapilo ho, když se vrátili s prázdnou. Ten chlap byl samotář, v podstatě vyvrženec. Neměl přátele, v té divočině rozbitého betonu a popraskaného asfaltu ho nikdy nikdo nenavštívil. Proč by se měl kdo starat, kam odešel? Starkovým největším problémem se teď stala náprava škod. Jeho nadřízené jistě nepotěší, že nedokázal zařídit efektivní sledovací operaci. A ještě víc je znepokojí narušení bezpečnosti jejich organizace a možný únik informací. Potřeboval nějakou úspěšnou akci, aby předešel výčitkám a obnovil důvěru šéfů. A stačilo krátké zamyšlení, aby se rozhodl, co udělá.
O dva dny později vyšel Werner z nemocnice. Opíral se o hůl a mířil k autobusové zastávce na protější straně ulice. Rozhlédl se, jestli nic nejede, a pomalými, šouravými kroky se vydal přes ulici. Automobilu, který vyjel z parkoviště, si Fritz Werner nemohl nevšimnout, řidič na sebe upozornil řvoucím motorem a kvílejícími pneumatikami, které za sebou zanechávaly gumovou stoupu a oblaka modrého kouře. Okamžitě si uvědomil, že jde po něm. Chtěl se rozběhnout nebo alespoň uskočit, ale zradilo jej slabé tělo i unavená mysl. A stejně, jaký by to mělo smysl? Od chvíle, kdy mu Stark oznámil, že celou věc ohlásí nadřízeným, bylo Wernerovi jasné, že jeho osud je zpečetěn.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298745
100
Zůstal tedy stát a nechal se vozidlem srazit. Zlomek vteřiny před smrtí pochopil ironii svého odchodu ze světa. Za války se nepřátelům nepodařilo ho zabít. V době míru ho zabijí přátelé.
Sherlock Holmes byl v Německu velmi populární literární postava a Heinrich Stark v mládí přečetl každý román a každou povídku, v nichž velký detektiv vystupoval. Proto dobře znal Holmesovo okřídlené rčení: „Jakmile vyloučíte nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoliv nepravděpodobné, musí být pravda.“ Stark byl přesvědčený, že Werner lhal, když tvrdil, že ho zmlátil Gerhard von Meerbach. A Ferdinand Posch by to určitě nedokázal, měl jen jednu ruku. Zbývala tedy zrádcova manželka. Byla to divoce nepravděpodobná představa, jistě. Ale může být pravdivá? Z důvodu zajištění operační bezpečnosti Stark neznal totožnost nejvyšších představitelů organizace nacistických veteránů. Kdykoliv potřeboval nadřízeným něco sdělit, oznámil to prostřednictvím svého kontaktu, muže, jehož znal pod jménem „Braun“. Když předával zprávu o záležitosti s Wernerem, ve vší úctě naznačil, že by bylo vhodné prověřit Frau von Meerbachovou, aby se ověřilo, zda by byla schopna jejich agenta fyzicky napadnout a přemoci. Pokud ano, může pro ně potenciálně znamenat stejnou hrozbu jako její manžel. Braun ten nápad okamžitě zavrhl. „Nebuďte směšný, člověče. Jak by si mohla ženská poradit s takovým rváčem jako Werner?“ „Ne, jistěže ne, máte pravdu,“ odvětil tehdy Stark, nechtěl Brauna ještě víc rozčílit. „Bylo ode mě hloupé něco takového naznačovat.“ Ale když setkání skončilo a oba muži se zvedli z lavičky v parku a rozešli se, Braun zamířil k nejbližší telefonní budce a předal stručnou, sestříhanou verzi rozhovoru. Nakonec ujistil důstojníka, jemuž hlášení podával: „Ano, pane, důrazně doporučuju, abychom tuto stopu sledovali. Podle mého názoru bychom se měli co nejdřív spojit s naším kontaktem v Londýně… Ano, pane, samozřejmě, hned to zařídím.“ *
*
*
Ukázka elektronické knihy