CAITLIN CREWSOVÁ
že ji to zprostí této protivné povinnosti již navždy. „Očividně nejsem pravou volbou pro muže tvého… postavení.“ Pascalovi bylo jasné, že slovo postavení nebylo tím, co chtěla říci. „Tvým jediným skandálem jsem byl ale já.“ A když viděl, že se v jejích očích objevila další vychytralá myšlenka, znovu se zasmál. „Neobtěžuj se to popírat. Podle všech zdrojů v klášteře i mimo něj, jsem byl jen a jen já tvým jediným pochybením. Takže pro mé účely jsi naprosto dokonalá.“ „A já jsem si zase jistá, že nechci mít nic společného s tím, co ty považuješ za dokonalost.“ „Pořád ještě máš na výběr, cara,“ řekl pomalu s důrazem na každé slovo. „Nikdo nemůže říci, že nejsem dost velkorysý a šlechetný.“ Vypadala, jako by ho chtěla uškrtit. „Ano,“ odsekla zuřivě. „Velkorysý a šlechetný. To jsou přesně ta slova, jež tě opravdu nejlépe ze všech vystihují.“ „Jestli si mne vezmeš, prokážeš mi tím velkou laskavost,“ pokračoval Pascal a vypadal u toho téměř šťastně. „Pomůžeš mi vytvořit okouzlující obrázek rodinného života, a to mojí radě překazí jejich veškeré intriky. Dva z nich už jsi potkala. Pořád proti mně intrikují a to, že jsem svobodný a zdánlivě volný muž, se jim ani v nejmenším nezamlouvá. Netvrdím, že ti kdy odpustím, co jsi udělala, ale věř, že moje vděčnost nebude zanedbatelná.“ Mohl jí také říci, že chce, aby měl Dante úplnou rodinu, kterou on sám nikdy neměl. Ale neřekl jí to. „Ach, tvoje vděčnost,“ zopakovala po něm trochu posměšně. „Tak na tu tvoji naslibovanou imaginární vděčnost už se moc těším. A určitě se jí někdy dočkám.“ „To je dobře, že se těšíš. Protože jinak se taky můžeš těšit na jeden jediný víkend za měsíc. Pod dohledem sociální pracovnice, samozřejmě. Protože 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298704
NEVINNĚ TVÁ
rodiče, kteří nemají dítě ve své péči, mají často chuť zmizet někam hodně daleko i s dítětem, není-liž pravda?“ „Ale co když ti neuvěřím? Co když jen tak blufuješ?“ zeptala se ho po další dlouhé chvíli. Viděl, jak moc se snaží zůstat klidná. „Co když si myslím, že se mě jen snažíš zastrašit?“ „Pětileté děti jsou prý dost odolné,“ řekl s lehce bezcitným tónem, jakým občas zarazil i samotného Guglielma. „Bylo by pěkné, kdybys mě už co nejdřív Dantovi představila. Ale není to nutné, Cecilie. Kdybych byl tebou, tak bych na to nezapomínal, nebo…“ „Nebo co?“ vykřikla. „Nebo ho sprostě… ukradneš a odvezeš do Říma?“ „Ano.“ Jeho hlas zazněl v tichém pokoji jako úder biče. „Bez váhání.“ Vyděšeně na něj zírala. Byla pro něj přízrakem, který jej pronásledoval ve snech. A kdysi dávno pro něj byla i andělem. Ale nenechal se tím obměkčit. To, že si před lety myslel, že k ní chová ty nejhlubší city, udělalo její zradu o to horší. A tak se na ni jen mlčky a neústupně díval. „Mami?“ ozval se tenký hlásek ze dveří za Pascalem. „S kým si to povídáš?“ Pascal ztuhl, ale dál sledoval Ceciliin obličej. Byl si jistý, že v její tváři viděl touhu zahnat dítě zpátky do pokoje. Alespoň na malou chvíli je ještě schovat. Ukrýt do bezpečí. Přišlo mu, že v těch nadpozemsky fialkových očích vidí něco jako zoufalství. Ale jen na chvíli. Ta chvilka však stačila na to, aby Pascal pocítil… hanbu. Hned poté se Cecilie usmála. Širokým a jasným úsměvem, jako by v jejích očích nikdy nebylo nic jiného než vřelost a laskavost. „Pojď ke mně, zlatíčko,“ řekla a natáhla ruku. „Dnes večer tady máme moc vzácnou návštěvu.“ Pascal se ani nepohnul, když slyšel Dantovy kroky po pokoji. Pouze sledoval, jak pohovku obešel malý 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298704
CAITLIN CREWSOVÁ
statný chlapec s růžovými tvářemi a rozcuchanými černými vlasy. Došel ke krbu a chytil se matky za ruku. Pak se zadíval na Pascala rozespalýma očima. Rozespalýma očima se sytě černými zorničkami a zvláštní barvou duhovek. Pascal by se vsadil, že kdyby stál blíž, viděl by v Dantových očích přesně stejný odstín fialové jako u jeho matky. Pascala se zmocnil nevýslovný pocit. Připadal si, jako by dostal infarkt, ale takový, který vůbec nebolí. Poznal svého syna. Na jeho malém obličeji viděl své vlastní rysy. A viděl, že má tvar nosu jako jeho matka, chlapcova babička. A rozeznával v něm i Ceciliiny. Pascalovi bylo, jako by se vznášel, i když věděl, že pořád sedí ve stejné poloze. A měl ty samé pocity, jaké i předtím na poli. Když svého syna zahlédl úplně poprvé. Vlastně toho cítil ještě mnohem víc, protože tentokrát byl Dante přímo před ním. A mohl ho vidět zblízka. Pascal nikdy nechápal hierarchii hodnot svého otce. Nechápal, proč jej nikdy nechtěl uznat za svého syna. A teď, v této nanejvýš závažné chvíli, která se odehrávala tak tiše, nehledě na bouřlivé, zvonivé a oslavné ódy v jeho nitru, ho chápal ještě méně. Protože věděl, že on by klidně i zabíjel nebo obětoval svůj vlastní život pro tohoto malého chlapce s ospalýma očima a trucovitě našpulenou pusinkou. Bez váhání. Jak jen jeho otec mohl opustit a nechtít svého vlastního syna? „Dante,“ oslovila chlapce Cecilie jemným a dokonale optimisticky a vesele naladěným hlasem, jako by celá Pascalova návštěva probíhala podle plánu a celý večer plynul v největší shodě. Pascal přestal myslet na toho ničemu, který mu nikdy nebyl otcem a se kterým neměl společného nic, kromě části DNA, a zaposlouchal se. „Tohle je tvůj otec.“ Malý chlapec se vážně zadíval na Pascala, který 100 Ukázka elektronické knihy