Perutýn žoldnéř (zvaný i ďábelský) je ryba jak nádherná, tak nebezpečná, a to
i pro člověka. Paprsčité konce jeho ploutví obsahují prudký jed. Člověka sice nezabije, ale přivodí mu obrovské bolesti, navíc postižený snadno podlehne panice a to může být ve vodě osudné. Jako první pomoc je doporučováno ponořit zasažené místo do vody tak teplé, jak dotyčná osoba snese, čímž se oslabí bílkovinná složka jedu. Nutné léky proti bolesti má k dispozici každé potápěčské centrum, možná s ním dokonce přiběhne v červených plavkách nějaká Pamela s urostlým Hasselhofem, pokud je náhodou na pláži stanoviště pobřežní hlídky. Popsaná strategie lovu je doplněna roztahováním prsních ploutví do vějíře, který omezuje a usměrňuje pohyb oběti, následně bleskurychle v tlamě vzniklým podtlakem nasáté. Když loví perutýni ve skupině, bývá je jich strategie srovnávána s praktikami lovu lví smečky, proto i anglický název zní lion fish, tedy lví ryba. Perutýn patří do celkově jedovaté skupiny ropušnic, kterým raději se vyhnout, natož se jich dotýkat, navíc existují i mnohem nebezpečnější druhy. Začíná se po zdolání Suezského průplavu objevovat i ve Středozemním moři. Jeho maso je jedlé, je pro ně i loven.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298690
Dalším běžným druhem je méně okázalý perutýn ostnatý.
Tak tohle selfie rozhodně nezkoušejte, pokud jste začátečníci, stačí malý dotek - i já jsem měl s tím co dělat, a to nejsem nějaký Hujer ☺.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298690
O smrti ukryté v kameni Tenhle příběh nesahá do dávnověku savany a moří, odehrál se teprve nedávno, dlouho po tom, co bílý dvounožec vystřílel stáda slonů, pozabíjel spoustu levhartů, lvů, nosorožců a buvolů. Je z časů, kdy spousta zvířat mizí z povrchu zemského i vod moří po celém světě. Mohlo to být třeba včera. Obrovským lesklým ptákem létali k moři bílí dvounožci ze všech stran světa, hlavně z krajů, kde sami moře neměli. Spousta jich přírodu a zvířata obdivovala a milovala, ale bylo i mnoho takových, kteří se k ní a jejím obyvatelům chovali sobecky a bezohledně. Sice již ubylo těch, kteří hromy a blesky rozsévali smrt, kam vstoupili - ale slony i nosorožce stejně dál zabíjeli potají někteří černí dvounožci, takže si nikdo nebyl jist životem na souši, ani v moři. Žlutí dvounožci skupovali rohy nosorožců, aby z nich byli zdatní samci. To si ale jen mysleli, prášek z rohu nosorožce jim mužnost nevrátil. Ti, co zvířata milovali, se na ně jen koukali a dokonce dovedli zachytit jejich podobu na obrázky, kde vypadala jako živá, některé obrázky se dokonce hýbaly a mluvily, to nikdo ze zvířat nemohl pochopit, jak to dokáží. Černí dvounožci také dovedli nakreslit jejich podobu klackem do písku, vyrýt do hlíny, nebo barvou na skále i ve svitu ohně na stěnu jeskyně, ale tohle bylo něco neskutečného, jak skutečně tam zvířata vypadala. Lev na obrázcích řval, ptáci štěbetali, hyeny vyly i se smály, sloni dupali a troubili. Dokonce uměli ti dvounožci kreslit stejně dokonale ryby, želvy i korály v moři. Ale byli i tací, kterým bylo jedno, že kam vstoupí, tam jejich noha zabíjí. Ke dnu padaly ulámané větve korálů a jejich zahrady řídly, bez lítosti rozšlápli hnízdo klauna v sasance, stejně jako na pláži dupali v písku, kam v noci po létech dospívání a dlouhým putování oceánem se vrátila naklást vejce želva. Někteří měli i ploutve, ale ne přirostlé jako ryby nebo želvy, a tak když vylezli z vody, zase jim upadly. Často se v moři ponořovali do vody a sbírali ze dna
100 Ukázka elektronické knihy