První lež
jakou chvilku na to, aby Alici provedla po budově. Slíbil jsem, že až skončím, ukážu jí ty zajímavější části. Mám úřad v nové budově, kde jsou tři soudní síně na každém ze tří pater, celkem tedy devět. Tyto soudní síně jsou prostornější než ty ve staré části budovy, kde je soudních síní šest, včetně té nejznámější, Síně Jedna. Jedná se o prostor, kde proběhly některé z nejznámějších soudních procesů v historii Velké Británie. Síň Dvě je zpravidla vyhrazena pro případy vysoce nebezpečných trestných činů, jako jsou například procesy s teroristy. Navzdory historii staré části budovy většina soudců, které znám, upřednostňuje práci v nové části, protože je tam pracovní prostor mnohem pohodlnější, každá soudní síň má větší kapacitu a více místa pro porotu. Kterýkoliv soudce vám řekne, že není radno podceňovat pohodlí poroty. Před mou schůzkou vezmu Alici do Síně Dvanáct, která je dnes volná. Chci být prvním, kdo jí ukáže, jak to vypadá uvnitř soudní síně. Stojíme uprostřed prostoru, který vypadá jako divadelní hlediště obklopené zeleným a lakovaným dřevem, koberci, stoly, vysokými zdmi. Na člověka z toho padá tíseň, ale i úžas. Chytím Alici za ruku. „Tudy,“ pokynu jí a vystoupíme na pódium, přes které přejdeme. Nabídnu Alici židli, a když si sedá, řeknu: „Madam.“ Pak se posadím vedle ní. Spokojený a s pocitem, že jsem přesně na místě, pro které jsem byl zrozen, ukážu před sebe: „Kóje pro obžalovaného. Sedí s ním několik členů ostrahy a jeho nebo její budoucnost závisí na dvanácti neznámých lidech, kteří sedí tamhle,“ ukážu na místo po naší pravici.
— 97 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298477
A. J. Park
Na zdi nad námi visí erb, pod kterým je Meč Spravedlnosti směřující směrem k nám nebo na kohokoliv, kdo sedí na soudcovské stolici. „Meč Spravedlnosti míří na toho, kdo je oprávněn vynést neodkladný a spravedlivý rozsudek,“ vysvětlím Alici. Vypadá skutečně zaujatě a ohromeně a já jsem šťastný, že je tady. „Zasloužíš si to,“ řekne. „Bez tebe bych to nedokázal.“ „Byl jsi pro to stvořený.“ Něžně se dotknu její ruky. Pohlédnu na hodinky. Poslední, co teď chci, je opustit Alici a začít poslouchat o případu Cravenových, ale už se nesmím víc zpozdit. „O čem je ten případ?“ zeptá se Alice a já jí odvětím, že už musíme do mého úřadu. Vyschne mi v krku. Nechci jí to říct. Sám bych o tom raději nechtěl nic slyšet. „Vysvětlit by to trvalo moc dlouho. Necháme si to na jindy.“ Když procházíme kolem Belindiny kanceláře, která je dole chodbou z mé pracovny, myslím na Cravenovy, a co udělali. V okamžiku, co jsem dostal ten případ a poznámky k němu, jsem s ním nechtěl mít nic co do činění, ale nepovedlo se mi ho prohodit s jiným soudcem. Neexistoval žádný pádný a přesvědčivý důvod, který bych mohl předložit osobám s rozhodovací pravomocí a jako nováček ještě nemám žádné páky. Nesměl jsem tlačit na pilu a jen tak upozornit na svou zoufalou snahu vyměnit si případ, takže mi zůstal na krku. Nevím, jak to zvládnu, aniž bych se sesypal. „Dobré ráno, Belindo,“ zaševelím tak vesele, jak jen dovedu. „Alice, vzpomínáš si na Belindu?“
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298477
První lež
„Samozřejmě,“ usměje se. Potřesou si rukama. „Dobře se mi o ni postarejte.“ „Žádné obavy,“ zareaguje pohotově Belinda. „Přesně to udělám.“ „Nebude to trvat dlouho,“ řeknu směrem k Alici. „Už na vás čekají,“ upozorní mě Belinda. „Máte tam všechno, co je třeba.“ Nehlasně jí poděkuji. Políbím Alici na tvář a připravený vyjdu z kanceláře.
Ukázka elektronické knihy