98
Znečištění a planetární meze
systémy ještě nevychýlí natolik, aby to ohrozilo hladké fungování lidských aktivit. Autoři identifikovali 9 takových mezí, za nejdůležitější, klíčové (core boundaries) považují autoři dvě: změnu biosférické integrity a globální změnu klimatu (Planetary boundaries: Guiding human development on a changing planet, Steffen et al. 2015). Převážná část identifikovaných limitů úzce souvisí se znečištěním. Jednotlivé meze: • Integrita biosféry má dva základní parametry: genetickou diverzitu a roli biodiverzity pro fungování zemského systému. Pro první z nich je navržen indikátor „počet vymřelých druhů na milion druhů za rok“, který je stanoven na 10, přičemž v období holocénu se předpokládá hodnota okolo 1. Pro druhý se uvažuje indikátor „index neporušenosti biodiverzity“, který vychází ze srovnání s předpokládaným stavem před rokem 1750. Autoři připouštějí, že oba indikátory mají jen předběžný charakter (jsou kritizovány, Montoya et al. 2018), vyvíjejí se další. V každém případě je navržená mez v současnosti výrazně překročena a přes veškeré úsilí se nedaří nepříznivé změny alespoň omezit (viz kapitola o ochraně přírody). • Změna klimatu je největší současnou environmentální hrozbou (podrobněji viz kapitola o ochraně klimatu). Zde je planetární mez stanovena jako maximální zvýšení radiačního výkonu atmosféry (radiative forcing) o 1–1,5 Wm-2, což přibližně odpovídá cíli nepřekročit oteplení o 2 oC (proti předindustriálnímu období) stanovenému mezinárodně schválenou Pařížskou dohodou z r. 2015 a odpovídá koncentraci 350–400 ppmCO2 . Hodnota průměrné globální koncentrace byla v dubnu 2019 412 ppm, což svědčí o překročení navrženého limitu. • Poškozování stratosférické ozonové vrstvy se díky úspěšné implementaci Montrealského protokolu (1987) dostalo pod kontrolu a dále se neprohlubuje. Indikátorem je hodnota Dobsonových jednotek (kterými se měří mocnost vrstvy, odpovídá pomyslné vrstvě čistého ozonu o tloušťce 0,01 mm); mez je stanovena na minimálně 275 jednotek v globálním průměru, což je zatím překročeno jen sezonně a regionálně (jarní ozonová díra nad Antarktidou mívá okolo 200 jednotek). • Kyselost mořské vody se za posledních 30 let zvýšila o 30 %, což je způsobeno vyšší koncentrací CO2 v ovzduší; tento plyn se rozpouští v mořské vodě, kde vzniká kyselina uhličitá, uhličitany a hydrouhličitany.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298474
Znečištění a planetární meze
•
•
•
•
•
99
Pokud bude pokračovat současný trend (což je prakticky jisté), sníží se obsah rozpuštěného uhličitanu vápenatého a budou poškozovány vápenité schránky mořských organismů. Jako indikátor je navržena míra nasycení aragonitu, základní látky částí organismů obsahujících CaCO3. Cestou k nápravě je stejně jako v případě ochrany klimatu snížení emisí, a tím i koncentrace CO2 v atmosféře. Biogeochemické toky dusíku a fosforu jsou výrazně zvýšeny v důsledku emisí reaktivních sloučenin N do ovzduší při spalovacích procesech a mobilizací N i P v důsledku aplikací průmyslových hnojiv, jichž rostliny využijí jen část. Odpovědí je snižování všech typů emisí (například ze spalovacích procesů) a výrazně lepší hospodaření s hnojivy. Pro oba prvky je planetární mez daná toky do půdy a vod a v řadě případů je již regionálně překročena. Změna zemského krytu úzce souvisí s rolí biodiverzity v procesech zemského systému. Původně autoři navrhli jako mez maximální rozlohu kultivované půdy, avšak dospěli k závěru, že největší negativní změny jsou dány odlesněním boreálních a tropických lesů. Současná situace se blíží 85 % stanovené meze. Odlesnění postihuje v menší míře i lesy mírného pásma, které představuje 50 % navržené meze. Využívání sladké vody dosahuje celosvětově objemu okolo 3800 km3, jako planetární mez je navržena hodnota 4000 km3. Vzhledem k velkým regionálním rozdílům v hojnosti (či nedostatku) vodních zdrojů má stanovení globální meze spíše indikativní charakter. Zátěž atmosféry aerosoly má výrazný vliv na lidské zdraví, ale i na procesy zemského systému. Jako indikátor se navrhuje aerosolová optická hloubka, jež neustále roste, avšak mez zatím stanovena není. Vnášení „netradičních entit“ do prostředí (novel entities) se týká široké škály substancí antropogenního původu od chemických sloučenin přes radioaktivní materiál až k umělým životním formám. Spolehlivý indikátor ani mez stanoveny nejsou, avšak jde o problém zásadní a rychle se zvětšující.
Autoři soudí, že tři z mezí již byly překročeny: změna klimatu, biogeochemické toky dusíku a fosforu a porušení integrity biodiverzity co do genetické diverzity, která je na tom vůbec nejhůře. Ve všech těchto případech se lidstvo již dnes nepohybuje v bezpečném operačním prostoru. Klíčové je určení potřebných indikátorů a stanovení konkrétních hodnot jednotlivých mezí, což je předmětem intenzivního výzkumu. Nicméně základní myšlen-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298474
100
Znečištění a planetární meze
ka je postupně přijímána, jak například ukazuje poslední environmentální program Evropské unie s titulem Spokojený život v mezích naší planety (EK 2012). Některé státy přejímají koncepci planetárních mezí jako východisko pro konkrétní opatření, například švýcarští odborníci vypracovali na tomto základě metodologii posuzování zátěže způsobené lidskými aktivitami své země (Dao et al. 2018). Planetární meze jsou pojaty v globálním měřítku, mohou ovšem mít rozdílné regionální projevy. V principu by ovšem bylo zapotřebí dosáhnout globálního konsenzu stvrzeného mezinárodními dohodami. To už jistě není záležitost jen vědecké komunity, ale širokého mezinárodního procesu. Bez jasně definovaných charakteristik se těžko lze dočkat účinné implementace ideje planetárních mezí. Je přitom nutno dosáhnout globálního souhlasu, jak se to například podařilo v případě již opakovaně citované ochrany ozonové vrstvy Země (rovněž pro některé jiné mnohostranné úmluvy, například o ochraně Antarktidy a další, viz kapitola o globálním vládnutí), ale od té doby už nikoliv. V případě ochrany klimatu a biodiverzity jsou alespoň stanoveny určité cílové hodnoty klíčových indikátorů, regulace vnášení cizorodých látek je upravena několika vícestrannými úmluvami, avšak pokrok v tomto směru je jen malý (viz kapitola o klimatu). Teorie planetárních mezí přináší nový prvek do diskuse o udržitelném rozvoji: Za udržitelný můžeme označit takový rozvoj, který využívá environmentálně bezpečného operačního prostoru vymezeného planetárními mezemi a nepřekračuje je. Mimo jiné by to mohlo znamenat důležitý příspěvek do dosud neuzavřené debaty o tom, zda je možno dosáhnout udržitelnosti rozvoje a zároveň ekonomického růstu. Důležité je držet se uvnitř planetárních mezí, a pak snad není rozhodující, jestli může ekonomika růst nebo ne, záleží, co se růstem rozumí, jaké jsou indikátory růstu a zda nejsou překročeny společně dohodnuté mezní indikátory.
Ukázka elektronické knihy