98
Matyáš Korvín a knihtisk
nástrojem získání politické moci panovníka, který nepocházel z etablované dynastie a který byl roku 1458 zvolen uherskými stavy.3 A růst královy moci i odrážela – vždyť velká část luxusně zdobených korvínek byla objednána až v posledním deceniu jeho vlády. Vladislav Jagellonský, jenž po Korvínově smrti usedl i na uherský trůn a své sídlo přesunul z Prahy do Budína, měl pro tento typ reprezentace málo porozumění – a ostatně i peněz – a víceméně nedoplňovaná knihovna ležela v zanedbaném stavu ve dvou sálech královského paláce.4 Nijak ani nepřispěl k rychlejšímu rozvoji pražských tiskáren, jejichž produkci podvazovala vedle jiného i skutečnost, že město přestalo být stálým sídlem panovnického dvora.5 V létě roku 1500 vytiskla anonymní pražská dílna Tiskaře Pražské bible Vladislavské zřízení zemské, které završilo snahu šlechty o získání rozhodující pozice ve stavovské monarchii. Král s touto zakázkou neměl nic společného.6 Přímo jsou s ním spojené až dva úřední jednolisty z let 1508 a 1509. Vznikly v době, kdy kulminoval zápas mezi šlechtou a městy o politická a hospodářská práva a bezpečnostní situace v zemi se zhoršovala. Česká královská kancelář nechala vůbec prvně mandáty multiplikovat typografickou cestou – zjevně s cílem, aby se panovníkovo nařízení v neklidných časech rychle dostalo na velký počet míst. Za technickou inovací nejspíše stál tehdejší kancléř Albrecht z Kolovrat.7 Ani Korvín přímo nepřispěl k většímu rozvoji uherského knihtisku. Prvního tiskaře do Uher původně pozval ostřihomský arcibiskup a humanista János Vitéz, který se ovšem zapojil do spiknutí proti králi, byl uvězněn a roku 1472 zemřel. Provoz nové dílny nakonec zaštítil budínský probošt a vicekancléř László Kárai. Tiskař německého původu Andreas Hess vytiskl v Budíně jen dva tisky, v nichž byla vůbec prvně ve střední Evropě užita místo gotického písma tisková antikva, kterou si přivezl z Říma. Prvním z obou titulů byla anonymní kompilace uherských dějin Chronica Hungarorum zhotovená v červnu 3
4
5 6 7
Na tomto místě odkazuji jen na tři novější korvínovské monografie: Jörg HOENSCH, Matthias Corvinus. Diplomat, Feldherr und Mäzen, Graz – Wien – Köln 1998; András KUBINYI, Matthias Rex, Budapest 2008; Antonín KALOUS, Matyáš Korvín (1443–1490). Uherský a český král, České Budějovice 2009. Několik málo iluminovaných rukopisů, které dnes můžeme spojit s jeho osobou, získal většinou jako dar. Srov. Josef KRÁSA, Knižní malířství, in: Jaromír Homolka (ed.), Pozdně gotické umění v Čechách (1471–1526), 2. vyd., Praha 1985, s. 392; Milada STUDNIČKOVÁ, „Sub serenissimo principe et domino Wladislao rege ungarie bohemie … vita regularis inducta est.“ Die Entwicklung der böhmischen Buchmalerei zur Zeit der Jagiellonen und ihr Verhältnis zu den Nachbarländern, in: Dietmar Popp – Robert Suckale (ed.), Die Jagiellonen. Kunst und Kultur einer europäischen Dynastie an der Wende zur Neuzeit, Nürnberg 2002, s. 233n. Srov. kupř. Kamil BOLDAN – Bořek NEŠKUDLA – Petr VOIT, The Reception of Antiquity in Bohemian Book Culture from the Beginning of Printing until 1547, Turnhout 2014, s. 51. Petr KREUZ – Ivan MARTINOVSKÝ (ed.), Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny (Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích). Edice, Praha 2007, k tištěnému vydání s. 50n., 85–87. Blíže Kamil BOLDAN, Úřední jednolistové tisky jagellonského věku, Praha 2016, s. 120–127.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298471
Matyáš Korvín a knihtisk
99
1473, druhým nedatovaný tisk s latinským překladem díla Basilia Magna De legendis poetis, jež se stalo jakousi apologií humanismu. V Uhrách sice studia humanitatis zapouštěla kořeny včasněji než v jiných středoevropských zemích, ovšem pro podobné tituly tu nebyla vytvořena dostatečně velká čtenářská obec.8 Bez další podpory Hess činnost budínské tiskárny ukončil.9 Spory byly vedeny o lokalizaci druhé a poslední uherské prvotiskárny. Anonymní Tiskař Confessionale vydal v letech 1477 až 1480 dva tituly pro potřebu kléru a jednolistový formulář zpovědního listu. Podle slovenských knihovědců je snad totožný s tiskařem Andreasem, jehož jméno se k roku 1477 objevuje v bratislavské knize komorní. Je tedy možné, že Andreas Hess jen tiskárnu přesunul do Bratislavy a s novým písmovým fundusem – opatřeným v mezidobí u neapolského impresora Matyáše Moravského – se tu pokoušel obnovit tiskařskou činnost.10 Dodávám, že „Andre maler oder aufdrukcher“ ovšem nutně nemusel být typograf, ale třeba jen potiskovač látek či formšnajdr otiskující xylografické obrázky. Knižní kultura v Uhrách odrážela úzké kontakty velkolepého Korvínova dvora a vzdělaneckých vrstev s renesanční Itálii. Trh s knihami byl dobře zásobený importovanými tisky – tím spíš, že uherská města měla převážně německý charakter. Někteří obchodníci s knihami nahrazovali výpadek místní produkce nakladatelskou činností a tisk potřebných knih (především liturgických a školních) zadávali zahraničním tiskařům.11 Korvín již roku 1479 nařídil, aby liturgické knihy pro uherské diecéze vycházely napříště tiskem. Typografický multiplikát sice nedostačoval Korvínovým reprezentačním nárokům, na několika příkladech ale můžeme ukázat, že dobře posloužil jeho propagandě.
8 K příčinám Ágnes RITOÓK-SZALAY, Der Humanismus in Ungarn zur Zeit von Matthias Corvinus, in: Winfried Eberhard – Alfred Strnad (ed.), Humanismus und Renaissance in Ostmitteleuropa vor der Reformation, Köln – Weimar – Wien 1996, s. 157–171. 9 Blíže kupř. József FITZ, Andreas Hess. Der Erstdrucker Ofens, Budapest 1932; Judit ECSEDY, A régi magyarországi nyomdák betűi és díszei 1473–1600, Budapest 2004, s. 41–44; Gedeon BORSA, Andreas Hess, Budapest 2013; Bridget GUZNER, The History of the Book in Hungary, in: Michael F. Suarez – H. R. Woudhuysen (ed.), The Book. A Global History, Oxford 2013, s. 453n. 10 Eva FRIMMOVÁ, Bratislavský tlačiar inkunábulového obdobia, Kniha 2006, s. 211–220; TÁŽ, L’activité de l’imprimeur Andreas entre 1477 et 1480 à Presbourg, Magyar Könyvszemle 129, 2013, s. 424–447. 11 Györga KÓKAY, Geschichte des Buchhandels in Ungarn, Wiesbaden 1990, s. 22–36; Andrea SEIDLER, Ungarn, in: Alfred Noe (ed.), Geschichte der Buchkultur. sv. 6. Renaissance, Graz 2008, s. 451–453; István MONOK, Towns and Book Culture in Hungary at the End of the Fifteenth Century and during the Sixteenth Century, in: Benito Rial Costas (ed.), Print Culture and Peripheries in Early Modern Europe, Leiden – Boston 2013, s. 175n.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298471
100
Matyáš Korvín a knihtisk
I Osmanská říše ovládla do počátku šedesátých let 15. století velkou část Balkánu a dosáhla až k uherským hranicím. Přes její současný postup i ve Středomoří se ovšem kurii stále nedařilo přimět křesťanské vládce ke společné kruciátě. Třebaže Korvín, syn někdejšího uherského gubernátora a známého turkobijce Jánose Hunyadyho, větší protiosmanskou ofenzívu častěji sliboval, aktivní střety podnikal hlavně v první dekádě své vlády. To mu pomohlo zvýšit mezinárodní kredit a získat přízeň kurie. I za pontifikátu Sixta IV. (1471–1484) posílala kurie do Budína vysoké finanční částky na boj s Osmany. Směřovaly především na udržování pevnostního systému na jižní hranici. Uherská diplomacie sice vytvářela obraz království jako bašty chránící křesťanskou Evropu, ve skutečnosti se ale Korvín, vědom si své omezené vojenské síly, soustředil na udržování statu quo a svou politiku daleko více zaměřil na územní expanzi severozápadním směrem. Když ovšem roku 1474 došlo k většímu osmanskému vpádu do Uher, stáhl se z české války a začal připravovat odvetu, jež mu měla udržet pověst bojovníka proti Turkům. Nakonec se rozhodl k útoku na nově zbudovanou pevnost Šabac na břehu Sávy, odkud osmanské oddíly podnikaly nájezdy. V únoru 1476 ji dobyl a své vítězství pak dobře propagandisticky využil. Zůstalo ovšem jen u této jednotlivé akce.12 V zimě 1474/1475 jí předcházela cesta Korvínova poselstva k papeži do Říma, kde mělo získat další finanční podporu. V jeho čele stanul Albert Vetési (c. 1406–1486), veszprémský biskup a přední Korvínův diplomat. V Itálii se k poselstvu připojil biskupův synovec László Vetési (nar. kolem 1450), jenž od roku 1468 studoval na ferrarské univerzitě, nejprve svobodná umění a potom práva. Psal zdařilé latinské i řecké básně a vedl korespondenci s významnými italskými humanisty. Roku 1473 získal díky strýci výnosnou prebendu ve veszprémské kapitule. Albert Vetési chtěl napomoci další synovcově kariéře a 2. února 1475 mu přenechal místo hlavního řečníka před papežem.13 László Vetési (Ladislaus Vetesius) ve výtečně stylizované latinské řeči ospravedlnil, že král Matyáš vyslal poselství, které mělo Sixta IV. ubezpečit 12 Blíže János M. BAK, Hungary and Crusading in the Fifteenth Century, in: Norman Housley (ed.), Crusading in the Fifteenth Century, Basingstoke 2004, s. 124–126; Tamás PÁLOSFALVI, From Nicopolis to Mohács. A History of Ottoman-Hungarian Warfare, 1389–1526, Leiden – Boston 2018, s. 188–277. Dále srov. Kenneth M. SETTON, The Papacy and the Levant, (1204–1571). Vol. 2: The Fifteenth Century, Philadelphia 1978, passim. 13 István HEGEDÜS, Vetési Lászlo és Janus Pannonius, Irodalomtörténeti Közlemények 8, 1898, s. 470–471; Ágnes RITOÓK-SZALAY, Le poesie sconosciute di Ladislao Vetési, in: Tibor Klaniczay – József Jankovics (ed.), Matthias Corvinus and the Humanism in Central Europe, Budapest 1994, s. 203–209; TÁŽ, „Nympha super ripam Danubii“. Tanulmányok a XV–XVI. századi magyarországi művelődés köréből, Budapest 2002, s. 85–94. K Albertovi srov. Vilmos FRAKNÓI, Mátyás király magyar diplomatái: Vetési Albert, Századok 32, 1898, s. 385–404; Edit EGYED, Vetési Albert püspök velencei casulája, A Veszprém Megyei Múzeumok Közleményei 2, 1964, zvl. s. 218.
Ukázka elektronické knihy