Nic neříkám a už ani nic říct nechci. „Bao, mám se Sedrikou promluvit na rovinu? Nevím, jak přesně jí zprávy tlumočila její ošetřující onkoložka a upřímně bych to raději nechala na ní, jestli souhlasíš, já s jejím lékařským postupem souhlasím a ona navíc Sedriku zná, já jsem ji viděla jen párkrát.“ Přitakám a vstanu, ale zatočí se mi hlava a rychle si znovu sednu. Musím si trochu rozvolnit kravatu, nedostává se mi vzduchu. Otřu si čelo. „Bao? Jsi v pořádku?“ ptá se Ping-lin a zkoumavě si mě prohlíží. „Ano, určitě, promiň, to nic není. Jen se mi trochu zatočila hlava. Už půjdu.“ „Bao,“ říká Ping-lin rázně a vstává, rukou mi zatlačí na rameno na znamení, že mám zůstat sedět, „bereš nějaké léky?“ „Jen na srdeční arytmii. Proč?“ „Nic jiného?“ ujišťuje se Ping-lin a otevírá skříňku s léky. „Ne,“ hlesnu. „Na, zapij to!“ Podává mi růžovou pilulku a kelímek s vodou. „Ale musíš si jít hned lehnout. Potřebuješ si odpočinout. Máš tu vůz?“ Přikývnu a zapiju prášek. „Děkuju.“ „Bao,“ pronese ještě Ping-lin váhavě, „víš, vy s Ming-čchuanem se nemáte zrovna v lásce… Hádám, že pro tebe nebylo lehké ho požádat o moji konzultaci.“ Nakloní se ke mně. „Musíš mít Sedriku pořád hodně rád.“ Vstanu a z posledních sil se na ni usměju. Nemá cenu jí vysvětlovat, že Sedrika je především matkou mých dětí. Sotva se vymotávám od jedné zelené šipky značící východ k druhé. Několik jsem jich musel minout, točím se v kruhu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298381
Tělem se mi začíná rozlévat horkost a nohy mi naprosto ztěžkly. „Pane náměstku Tangu!“ ozve se za mnou a já se ohlédnu. Je to povědomá bílá tvář, no jistě, to je přece Hana z Filipovy rozlučky. „Dobrý den,“ vysoukám ze sebe. „Dobrý den, co vy tady?“ „Byl jsem tu na onkologii,“ odpovídám a hned si uvědomuju, jak to působí. „Kvůli své ženě, ne kvůli sobě,“ upřesňuju. „A teď jsem se tu nějak…“ Hana se zasměje. „Ale to jste úplně na druhém konci budovy, tady jste na očním!“ říká a podívá se na mě pozorně. „Je vám dobře? Vypadáte trochu divně, pojďte, na sesterně teď nikdo nebude, uvařím vám kávu.“ „Na sesterně? Vy jste zdravotní sestra?“ „Ano,“ přitakává, když za námi zavírá dveře, „copak? Vypadáte překvapeně! To zdravotní sestry nesmějí tancovat?“ Ukazuje mi na křesílko, kam se mám posadit. Matně se usměju. Pozoruju ji, když zapíná varnou konvici. Má na sobě růžovou uniformu, odkládá roušku a uhlazuje si vlasy. Vypadá úplně jinak, docela obyčejně. Jsem překvapený. „A vy… tady pracujete?“ ptám se a rozepínám si horní knoflíček u košile. Do ubrousku si otírám zpocené čelo. „Ano, ale jen na pár hodin týdně, při studiu.“ „Vy studujete medicínu?“ tážu se ještě překvapeněji, ale Hana zavrtí hlavou. „Ne, ne, sinologii. Ale mám střední zdrávku, tak jsem to využila.“ „Hm,“ přikývnu obdivně. Hana se opírá o pultík, na kterém se vaří voda na kávu, ale tu si teda rozhodně nedám. Podívám se z okna, žaluzie se míhají jedna přes druhou, musím zavřít oči.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298381
„Heleďte, pane náměstku, vám je špatně! Co je vám?“ „Ne, to jen… lékařka mi dala nějaký prášek na uklidnění a asi to na mě začíná dost působit. Musím se jen dostat k autu a domů do postele. Promiňte, ale tu kávu si nedám, jen kdybyste byla tak laskavá a pomohla mi dostat se na parkoviště, čeká tam na mě auto,“ odpovídám s obtížemi, jazyk se mi trochu motá. „Vy ale nevypadáte ani na to, že byste si teď došel sám na záchod, natož na parkoviště! Nechcete si radši na chvíli lehnout?“ „Ne, to není potřeba,“ mumlám, ale Hana mě odtahuje k lůžku pod oknem a já se ani nebráním. Úlevně se na něj zhroutím a zavírám oči. „Odkud jste?“ ptám se. „Prosím?“ „Ptám se, z jaké jste země, odkud jste sem přijela!“ Chtěl bych otevřít oči, ale nejde to. „Aha. Z České republiky.“ „Československo…“ zašeptám. Slyším Hanin tichý smích a hned si uvědomím svou chybu. „V Československu jsem se sice narodila, ale hned potom se rozpadlo,“ odpovídá. „Tady je ta káva, určitě si nedáte?“ Zavrtím hlavou. „Evropany nemám rád,“ říkám a divím se — opravdu jsem to řekl? To je přece zbytečné, jako bych nad sebou ztrácel kontrolu. „Promiňte,“ hlesnu. „To je v pořádku,“ slyším její hlas, je docela blízko, přinutím se otevřít oči. Hana si sedá na okraj lůžka. „A pročpak?“ „Neberte mě vážně.“ „To nejde, pane náměstku.“ „Vždycky všechno víte nejlíp. Znám vás málo, nevím. Možná je to hloupost. Já jsem žil v Americe.“
102
Ukázka elektronické knihy