chce odejít z kurtu. Samozřejmě že disciplinovaně zaujal své místo, bez známky emocí mrkl na druhou stranu dvorce a připravil se na příjem podání. Ale zbytek zápasu hladce prohráli, Libor se sebral, odjel do nedalekých lázní Hangjok a utratil tam prize money z několika turnajů, protože najednou byl posedlý zvědavostí, jestli jsou gejši tak vynikající, jak slýchával. Pár týdnů poté se stali hrdiny daviscupového finále a teď si vzpomíná, Lojza mu tehdy v euforii řval do ucha – vidíš, šampione, na nějaký Tokio si už ani nevzdechneš, tohle si užívej, to si pamatuj. Slavili celou noc. --„Je to příliš důležité, proto vás potřebujeme oba.“ To byla poslední věta cizince v plášti, než vstal a zaplatil pintu Guinessu. Libor se došoural do pronajatého domku londýnskými ulicemi, jež se změnily v jakési fantaskní virtuální kulisy. Na nočním stolku našel mobilní telefon, který si s sebou na hřbitov nevzal, a našel textovou zprávu z neznámého čísla. Nikdo ho už nevypátrá, SIM karta příslušející k číslu zůstala ležet na stole ve Wandle of Earlsfield, když ji neznámý po odeslání zprávy vyjmul z přístroje a zkušeným škrábnutím o kámen masivního prstenu na své ruce znehodnotil. Z displeje na Libora vyskočila řada sedmi číslic, nezúčastněně seřazených za sebou v úhledném zástupu. Popošel po zbytcích trávy, pohladil si místo na boku překryté náplastí. Měl v semifinále nechat vzteku volný průchod, čestně by prohráli a legenda o nitce zaryté do kůže by jim zase zvýšila popularitu. Místo toho musí myslet na peníze, jež se k němu určitě dostanou, oni se postarají, aby neměl šanci je odmítnout. Pozoroval Lojzu, parťáka, šoumena, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298353
obdivovaného veterána s neopakovatelným přístupem k tenisu a k životu. O Lojzově soukromí se na rozdíl od toho jeho vlastně moc nevědělo ani nepsalo, nenabízel bulváru nic zajímavého. Po téhle informaci by nějací investigativci určitě skočili. Jenže to by byl konec. Konec jich obou. Ví Lojza, že tentokrát je to jinak? Že dřív jim stačil on, ale tentokrát se posichrovali? Jistěže ví. To ty jeho řeči! Prej „neposer to“! Ta svině! Celý zápas čekal, jestli to udělám, nechával to na mně, ale teď to radši gajluje sám. Balí to. Libor věděl, že sám zápas nevyhraje a do poslední chvíle si nebyl jistý, jestli ho vyhrát chce. Vlastně si ten Joe, nebo kdo to byl, mohl cestu na hřbitov ušetřit. Kdepak, nepotřebovali je oba, Lojza v tom uměl chodit špičkově. Montpellier, Melbourne, Tokio… Kde všude ještě ho podrazil? Kolikrát vyprovodili soupeře v prvním kole ani ne za hodinu, ale na druhý den vymázli z turnaje? Druhá kola čtyřhry a sázka proti favoritovi, prý Lojzova specialita. Tak mu to řekl muž v plášti s jemným cizokrajným přízvukem. A co těch pět předchozích prohraných finále, jak to s nimi bylo? Poslední myšlenku v tom pitomém, zhovadilém, nesmyslném zápase na wimbledonském centrkurtu věnoval Libor tátovi, jenž z Anglie odletěl po jeho vypadnutí ve dvouhře a narychlo se vrátit nestačil. Krutě ze zašklebil, když mu na mysl přišlo, že je lepší, aby se táta díval v televizi, než aby seděl tady v lóži. A ještě víc se mu stáhly obličejové svaly, když si připomněl, že částka z esemesky, kterou se z telefonu zatím neodhodlal vymazat, se výsměšně kryla se sumou, jakou táta postupně vyplatil z vlastních příjmů, aby udržel syna na cestě ke špičkovému tenisu. Kdysi ji prozradil jednomu novináři, a když si Libor článek přečetl, šel za tátou a blekotal, že mu to jednou vynahradí. „Ale to už jsi přece 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298353
udělal,“ zářil táta. „Já na peníze kašlu. Nejsi a nebudeš světová jednička, ale dostal ses na svoje maximum. Hrozně jsi dřel, Libore, a já vím, že dřeš pořád. Jsi sportovec, něco jsi v životě vyhrál, a že slušně vyděláváš sportem, to je vedlejší. Vždyť ani tolik nepotřebuješ, sám jsi říkal, že musíš nějak investovat, aby ti to neleželo na účtě. Jen bojuj dál a dělej, co umíš. Tak to dělám já a mám se fajn.“ Libor znovu uviděl, jak Lojza vyndává raketu z podpaží. Tohle je jejich poslední společný zápas. Z Lízátek zbyly smutné ulepené špejle. Narovnal se a kývl na podavače, aby mu hodil balon. Otočil zrak do kurtu a síť dělící dvě strany vymezené pro hru mu náhle připadala jako síť na chytání divoké zvěře. Tentokrát do ní ulovili jeho.
99
Ukázka elektronické knihy