Poručili si ještě další čísla, načež jsme zhasínali a rozsvěcovali světla. Nakonec jsem si na dědův pokyn vlezl pod ten rudý koberec, čímž se pod ním jakoby z ničeho nic udělala velká bublina, a to se jim asi líbilo ze všeho nejvíc. „Davájtě, on pojédět s námi. Eto atlíčnyj artist. Ja jevo v Maskvě predstavlju,“ řekl největší plešoun. Musel vážit jako zápasník sumo, a tak jsme mu se Zuzkou začali říkat Sumo. „Trvá na tom, že mě vezme s sebou do Moskvy,“ poznamenal děda a my se Zuzkou jsme skákali pět metrů do stropu, protože letět s dědou bylo mnohem lepší než letět sami. Ti dva zbylí poradci sice chvíli něco mručeli a radili se, děda nám tlumočil, že namítají, že o něm nic nevědí, a prý kdoví co je zač, ale Sumo je přemluvil. Nakonec dědu plácali po zádech všichni tři a nutili ho pít s nimi vodku. „Soudruh Telenko se s námi podle všeho chce pochlubit svým moskevským známým,“ řekl děda rozjařeně o Sumovi, zatímco zaměstnanci letiště vypadali čím dál ustrašeněji. Dohlížeč Saša mezi nimi postával taky a dědu upřeně pozoroval, asi aby ho okamžitě odvedl, kdyby páprdy přestal bavit. Po další půlhodině Sumo koukl na hodinky a něco křikl směrem k Sašovi. Saša se ustrašeně usmál a zabrebentil cosi rusky. Pak se na hodinky začali koukat i zbylí dva poradci a Saša přišel za dědou. Najednou s ním mluvil mnohem přátelštějším tónem. „Bedřichu,“ řekl mu, „technici odlet neustále protahují. Nejspíš to opravdu vypadá na sabotáž. Vaším úkolem teď je bavit naše hosty tak dlouho, jak dlouho bude potřeba. Vaši práci u kufrů za vás vezme někdo jiný, o to se nestarejte.“ /101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298298
Viděl jsem, že mu chce děda něco říct, ale Saša ho zarazil: „Je to rozkaz československého státu. Neuposlechnout nepřipadá v úvahu. Doufám, že mi rozumíte.“ Děda přikývl, vrátil se ke stolku s chlebíčky a vodkou a něco poradcům rusky vysvětloval. Pak si vzal kufřík, který stál vedle křesla jednoho z plešounů, klekl si na koberec a jezdil s kufříkem po zemi. Sumo se smál, vzal kufřík a taky s ním začal jezdit po koberci. „Děda jim asi vysvětluje, jak to dělá v práci s těma kuframa,“ uvažovala Zuzka. Pozoroval jsem Sašu. Koukal se na dědu jako nacista. Ve škole jsme se bavili o tom, jestli byl komunismus stejně špatný jako nacismus. Učitelka nám říkala, že komunisti i nacisti zabili miliony lidí, takže mezi nimi není rozdíl. Že Stalin byl totéž co Hitler. Ale když jsem se o tom bavil s tátou, tak ten tvrdil, že některé knihy, které hájí myšlenky komunismu, především ideály rovnosti, solidarity a spravedlnosti, je dobré si přečíst a přemýšlet o nich, zatímco v nacistických knihách se nic zajímavého ani prospěšného nenajde. „Hele, brácho!“ Ségřin hlas mě probral. Děda zrovna klečel na zemi, jeden z plešounů před ním otevřel svůj kufřík a začal z něj vytahovat věci a ukazovat mu je. Do náprsní kapsy dědovi strčil propisku a při tom na něj skoro spadl. „Izvinitě,“ řekl. „Já uže pjannyj.“ Děda přísně odpověděl: „Eto charašo, pakažitě vsje dakumenty.“ Páprda začal vyndavat papíry a děda dělal, že si je čte, a pak řekl: „V parjádke, slédujuščij pasažír pažálsta.“ /102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298298
„Na co si to tu hrajete, Liško?“ zavřískal Saša. „Zajímalo je, co mám za civilní povolání,“ řekl děda, a jen co Saša poodešel dozadu, kde se pořád třásla strachy skupinka letištních zaměstnanců, zamával na nás, ať jdeme k němu. Šlápl jsem dědovi trochu na nohu, aby věděl, že už jsme u něj, pokýval hlavou a usmál se. Pak zvážněl. „Ještě jim něco musíme předvést,“ prohlásil. „Snad už mezitím dají to sakramentský letadlo do pořádku.“ Vtom jsme za sebou zaslechli skandování všech tří poradců: „Bedrich, Bedrich, Bedrich“. Bylo čím dál hlasitější a šel z něj strach. „Jsou úplně namol,“ řekl děda. „Tak bude to?!“ zakřičel Saša. „Okamžitě začněte kouzlit!“ „Soustředím se. Nic o téhle práci nevíte, tak buďte zticha.“ V místnosti se rozhostilo ticho jako ve škole před písemkou. „Chce se mi strašně na záchod,“ zašeptala Zuzka. „Musíš to vydržet. Mně se taky chce,“ řekl jsem. „Ukliďte ty kufříky,“ poručil děda. Čuměli všichni. Občas z lidí vzadu někdo vykřikl: „To přece není možné!“ Poradci dokonce zapomněli popíjet vodku. Když jsme uklidili věci do posledního kufříku, podíval jsem se na dědu. „Teď jim je odneste ke křeslům,“ zavelel. „Eto ně moj čemadan,“ ozval se Sumo. „Vot on u menja,“ řekl druhý poradce. „Pan Telenko má kufřík pana Popova a naopak,“ ozval se někdo z vystrašených lidí vzadu. „Vyměňte jim kufříky,“ řekl děda a my udělali, co po nás chtěl. „Sičás v parjádke?“ zeptal se děda. /103
Ukázka elektronické knihy