dirigoval Čajkovskij, bulváry plné zeleně i přístav. Ale přesto se jí srdce většiny železničářů nějak nepodařilo získat. Den před odjezdem z Oděsy zažila Arnoštka ještě jedno setkání. Všechny lavičky na Primorském bulváru byly obsazeny, přisedla si tedy k mladé dvojici. Teprve, když se usadila, viděla, že mají mezi sebou malý svícínek se zapálenou svíčkou. Všimli si jejího nechápavého pohledu. Slavíme roční výročí zmrtvýchvstání. Chlapec považoval za nutné to vysvětlit. Před rokem mi Saša zachránila život. Byl jsem zoufalý. Pár týdnů před tím mi umřela maminka, vyhodili mě ze školy, matematika prostě nebyl můj obor. A cítil jsem se nějak nemocný a unavený. Chtěl jsem to skončit. No, a tak jsem ho potkala na viaduktu. Byl vyšňořený, jako by šel na schůzku. Já jsem byla smutná, protože ten, se kterým jsem měla rande, se nedostavil, ale já jsem rozhodně žádnou sebevraždu páchat nechtěla. Viděla jsem, jak se Igor opřel o zábradlí, z kapsy vyndal peněženku a položil ji na zem. Bylo mi to nějak podezřelé. Chlapec jí skočil do řeči. Tak Saša přišla a podala mi peněženku. Začali jsme se bavit. Řekla, že je smutná a sama. A já jsem ji najednou chtěl utěšit. Pomyslel jsem si, že na skok do hloubky je vždycky dost času. Ale po tom večeru s ní už jsem na něco takového nikdy ani nepomyslel. A tak dnes slavíme moje zmrtvýchvstání. Arnoštka ani nebyla překvapena, že jí ten příběh vyprávějí, ačkoliv byla cizí osobou, takové věci se jí stávaly často. K večeru se dál procházela po nábřeží a hledala, za co by utratila poslední ruble. Byla ráda, že cesta končí a zařekla se, že své spoluobčany už do zahraničí doprovázet nebude. Mnohem příjemnější bylo průvodcování v Čechách, když mohla ukazovat vlastní zemi cizincům z různých evropských států, někdy i z Ameriky nebo Japonska. Ti byli vděčnějšími klienty, o všechno se zajímali, spoustu věcí se od nich dozvěděla také ona a svou spokojenost neváhali vyjádřit jak slovně, tak spropitným. Jak se tak procházela kolem stánků, zaujala ji pěkná vyřezávaná krabička. Sáhla do kabelky pro peněženku – peněženka nikde. Prohledala kabelku ještě jednou – peněženka opravdu nikde. Teprve teď si vzpomněla na varování o kapsářích, které samozřejmě pečlivě přetlumočila celé skupině, takže dosud nikdo okraden nebyl. Finanční ztráta nebyla velká, v peněžence bylo kolem sta korun a zbylých pět rublů, ale zuřila nad svou neopatrností i nad drzostí kapsáře. Nehledě na to, že ji zase okradli, už ani nevěděla pokolikáté. To snad ani nemůže být pravda. Rozhodla se jít na místní oddělení milice. Mladému milicionáři plynulou ruštinou vysvětlila, co se stalo. Chcete sepsat protokol? I když věděla, že zloděj nikdy nebude chycen, nechtěla to strážcům pořádku ulehčit. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298293
Ano, to bych ráda. Bylo na nich vidět, jak je mrzí, že v jejich městě byla o peníze připravena česká studentka. To by se u vás v Praze asi nemohlo stát, že? Vzpomněla si na hodiny občanské nauky, kde se učili o ideálu komunistického člověka, k němuž měl logicky mít nejblíž každý občan Sovětského svazu, i když tak se to přímo neformulovalo. Zželelo se jí mladého milicionáře a řekla pravdu. Bohužel, i v Praze by se to mohlo stát, i my máme kapsáře, kteří okrádají turisty. Milicionáři spadl kámen ze srdce, čest Sovětského svazu byla částečně zachráněna, takže objednal čaj a pirožky a v přátelském duchu pokračovali v sepisování protokolu, o němž oba věděli, že je zbytečný. Na podzim nastoupila do pátého ročníku. Ponořila se do četby Stefana Zweiga, o jehož novelách měla napsat diplomovou práci. Zweigovým dílem se jako červená nit táhla myšlenka o hvězdných hodinách lidstva a o hvězdných hodinách v životě každého člověka. Zweiga považovala za spřízněnou duši. Věřil, že Evropa je kulturně a historicky jeden prostor, který se na základě podobností jednou sjednotí a povznese nad jazykové a národnostní bariéry. Stejně jako on se dívala také na emigraci. Zweig byl kosmopolita, cestoval po celém světě, navštívil mimo jiné Indii, zdálo se, že může žít všude, ale v padesáti osmi letech, když musel navždy opustit Salzburg, si v den, kdy přišel o pas, jasně uvědomil, že člověk, který ztratil vlast, neztratil jen hranicí vymezený kus země. Hluboce Zweiga obdivovala. Za všech okolností se snažil o nestrannost, domníval se, že spisovatel má být morální autoritou, ale přesto nevnucoval okolnímu světu svůj názor na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298293
to, co je správné a co nesprávné, do politického dění se nechtěl vměšovat. O to všechno se Arnoštka snažila. Kromě psychologických novel a povídek psal Zweig v duchu svých osudových teorií životopisy slavných postav, které ho zaujaly. Podařilo se mu demonstrovat teorii hvězdných hodin na životě výjimečných jedinců ve čtveřici životopisných děl, z nichž nejznámější byla kniha o Balzacovi, Dickensovi a Dostojevském. To, že nakonec podlehl v brazilském exilu hluboké depresi a spáchal se ženou dvojitou sebevraždu, Arnoštce jen potvrzovalo správnost vlastního rozhodnutí neemigrovat, zůstat v zemi, ve které se octla osudovou náhodou zrození, a neriskovat následky vlastního rozhodnutí, které by se mohlo ukázat v pozdější době jako chybné, ale již neodvolatelné. Prostě nevěřila, že by mohla nalézt ideální zemi. Jako konzultant diplomky jí byl přidělen doktor Stromek, známá osobnost germanistických studií na filozofické fakultě, prototyp intelektuála Československa šedesátých let, jehož akademická kariéra se vzhledem k politickým poměrům blížila ke konci. Vzhlížela k němu s úctou a domnívala se, že jsou na stejné názorové vlně. Z uměleckého a jazykového hlediska sice Stromek považoval Stefana Zweiga za méněcenného ve srovnání s velikány typu Thomase Manna nebo s básníky Bertoldem Brechtem a Paulem Celanem, ale uznával jeho zásadovost. Zweig předběhl další vývoj, protože už na počátku dvacátého století, otřesen událostmi první světové války, podporoval hnutí panevropeismu. Ke sjednocení Evropy však tenkrát nedošlo. Podle Zweiga selhali intelektuálové a střední vrstvy evropského obyvatelstva podruhé a další válečný konflikt zaplavil Evropu i svět utrpením miliónů vinných i nevinných. Při obhajobě diplomky nebylo pochyb o tom, že se Arnoštka do tématu ponořila a rozebrala Zweigův „psychologismus“ do nejmenších detailů – obhájila na jedničku. Už předtím na jaře měla za sebou státnice z angličtiny, poslední státnici z němčiny plánovala na podzimní termín. Součástí loučení se studentskými léty byl výlet přátel do Děčína. Hlavním iniciátorem byl Zbyněk, ale hostitelkami Julie a Marie, pocházející z Děčína. Už pozvánka vybízela k mnoha studentským taškařicím. Níže se znamenající dívky děčínské dovolují si zváti všechny své úhlavní přátele ku dvěma dnům veselení, taškařic a výletů při zpěvu a muzice v městě Děčíně a okolních hvozdech. Tyto bohulibé hrátky, které ducha povznésti i rozjařiti mají a vlasti jen ku prospěchu slouží, troufají sobě slavnou tradici založiti nyní i příště Sudetočeskými dny výhradně slouti budou. Jsi‑li dobré mysli a tělo Tvé nepříliš zbídačeno, pospěš v pátek, prvního dne měsíce lunii, svátku to všech batolat a nedospělců, v půlnoční kraje polabské, kde v podvečerním čase kruh přátel s radostí přemnohou Tě uvítá. Byl to krásný červnový výlet, lezli po skalách, smáli se a užívali si – ale hluboko v duši už se jí začínala probouzet nejistota, co bude dál, až skončí studium.
101
Ukázka elektronické knihy