i The Riot v písni nazvané lakonicky Antifa song 8 také z roku 2001: Vždyť naše hrdost je naše víra, politika nás nezajímá. Ty zasranej nácku, jen si bacha dej, tvrdost našich bot, si pěkně vychutnej.
A stručné vyjádření najdeme i u Operace Artaban v písni Páni kluci z roku 2002: Vyrážíme do ulic, bavit se a smát/ Když nám nácek zkříží cestu, budeme se rvát. V případě Operace Artaban jde o jedinou zmínku určenou rasistickým skinheads, v případě obou dalších kapel je toto téma rozvíjeno v dalších textech. V případě Pilsner Oiquell jde o píseň Boty z roku 2004 (jde o cover verzi písně Yvonne Přenosilové Boty proti lásce, respektive písně These Boots Are Made For Walkin). V případě The Riot je toto téma reflektováno opakovaně na desce Česká krev z roku 2008. Jednak v písni Oni proti nám, kde jsou představováni jednotliví nepřátelé skinheads: Pro vaši hloupou propagandu nás chcete zneužít, vaše sny o bílém světě my nechceme snít. Vaše „čtvrtá říše“, to vážně není „náš boj“, „Nenásleduj žádné vůdce!“ – to je náš postoj.
A znovu v písni Volba: Chtěl bys být jedním z nás, Jedním ze street kids z Working class 8
Kapela se později několikrát distancovala od názvu písně s argumentem, že jde pouze o odpor vůči neonacismu, a nikoli o podporu Antifašistické akce, která je mezi apolitickými skinheady vnímána zejména v posledních letech negativně. Důvodem je údajný příklon AFA ke komunismu (vidíme zde tedy podobný postoj, který volí rasističtí skinheads) a upozorňování AFA na kontakty, případně spolupráci některých členů nerasistické skinheadské scény s neonacisty, které bývá nerasistickými skinheady interpretováno jako inkviziční snaha po vynucování jediného správného názoru.
Skinheads
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298292
A zároveň zadobře být, I s extrémní pravicí, Fuck Off! S náma oi oi by si řval, S nima zas Sieg heil. Že tomu logika schází, To ti asi vůbec nedochází.
Vymezení se vůči rasistickým skinheads se tak bere jako zcela automatické, že ani není třeba ho vysvětlovat (v případě Operace Artaban), nebo se naopak poukazuje na „krádež kultu“, jako je to v případě Pilsner Oiquell. Nejpropracovanější vztah představují The Riot, kde se objevuje několik motivů. Jednak odmítnutí politiky, jednak odmítání nechat se zneužít a jednak zdůrazňování vlastní identity, která je v rozporu s rasistickou (resp. neonacistickou) a která neumožňuje vzájemný respekt. Dílčím způsobem zde pak rezonuje i odkaz k „nelogičnosti“ jednání rasistických skinheads v momentě, kdy chtějí udržet současně obě identity (rasistickou i nerasistickou), který je variantou na zdůraznění „vyšší inteligence“ u nerasistických skinheads ve srovnání s rasistickými. Vymezení se vůči antirasistickým skinheads u jmenovaných kapel v explicitní podobě, jak již bylo řečeno, neexistuje. Existuje ale spor mezi nerasistickými skinheads a dalšími subkulturami (nejen s antirasistickými skinheads) ohledně vnímání rasismu. Rasismus se stal pro všechny skinheady, kteří sami rasismus neakceptují, klíčovým problémem, který musí chtě nechtě neustále řešit. Dílem proto, že na ně jako na rasisty nahlíží většinová společnost (která si subkulturní vzhled asociuje s rasismem od devadesátých let), dílem proto, že musí svou pozici ohajovat i před dalšími subkulturami, které mají, nebo měli, zkušenost s rasistickou větví skinheads. Pro nerasistické skinheady se neustálé dokazování toho, že oni rasisté nejsou stalo permanentně opakova102
„Mikrofon je naše bomba“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298292
nou mantrou, která se postupem času přeměnila spíše na noční můru. Nejlépe ji shrnuje výrok, který po roce 2000 zazníval pravidelně v internetových debatách: „Ptáte se zahrádkářů, jestli jsou rasisti? Ne? Tak proč se na to pořád ptáte skinheadů?“ Právě neustálý tlak na to, aby byl stále znovu a znovu deklarován jasně antirasistický přístup, vedl řadu nerasistických skinheads k odmítnutí koncepce antirasismu a lpění na nerasistickém postoji, případně až ke koketování s rasistickou scénou. To naopak posilovalo negativní vztah antirasistické větve skinheads, která v této koketerii viděla oprávněně potvrzení svých podezření. U nerasistických skinheadských kapel tak nalezneme několik příkladů neadresného vymezování se vůči subkulturní levici. V řadě textů nerasistických skinheads tak rezonuje odpor vůči „lžím a pomluvám“, které se mají týkat jejich údajné otevřenosti vůči krajně pravicové scéně. Tato otevřenost bývá spatřována v osobních vztazích mezi apolitickými skinheads a jejich krajně pravicovými protějšky, ochotě vystupovat na akcích spojených s krajní pravicí, či ve využívání témat, která jsou s krajní pravicí spojována (odpor vůči Romům, migraci atd.). Zatímco pro kritiky tohoto přístupu (obvykle z řad levicových příznivců subkultury skinheads nebo punk) jde o frapantní porušení deklarované apolitičnosti, podle zde analyzovaných kapel jde o útok na osobní svobodu. Jasně to shrnují verše z textu písně Net monitoring kapely The Riot z roku 2010: Kdo stále řeší, co nosíš, kam jdeš/S politickou korektností, otravný jak veš. Na desce Deset let kapely The Riot pak jasně posiluje tendence odmítat tyto korektivy namířené proti otevřenosti nepolitické skinheadské scény vůči krajně pravicovým tendencím, resp. „politické korektnosti“ (tomuto tématu jsou věnovány hned tři písně GNAS, Můžu, ale nechci, Net monitoring). Kritika části subkultury vůči otevřenosti ke krajní pravici je vnímána v tomto kontextu jako „politizace“ subkultury, resp. jako příklon k již 103
Skinheads
Ukázka elektronické knihy