„To bys chtěl?“ „Ovšem, jestli souhlasíš?“ „Ano, souhlasím,“ odvětila a chytla mé ruce. Jednu z nich přiložila na své srdce. „Cítíš, jak bije vzrušením?“ Její další úsměv dal jasný povel k tomu, že bychom se měli zvednout a opravdu jet ke mně. Směr Lugano. *** Cesta trvala skoro hodinu a půl. Přes hranice jsme se dostali poměrně snadno. Julia se kochala výhledem z auta. Když jsme vjížděli do Lugana, její úsměv se rozzářil do všech stran. „Tak tady je to opravdu krásné.“ „V zimě to tu žije daleko více,“ poznamenal jsem. „Ale teď v létě to vypadá také moc hezky.“ „Je to město květin.“ „Něco jako Amsterodam?“ „No, třeba také. Nizozemí a jejich nádherné tulipány,“ dodal jsem. „A byl jsi tam někdy?“ zeptala se, když se v mžiku opravila. „Samozřejmě, Danek Veerman. Zapomněla jsem.“ „Přesně tak.“ Ukázal jsem na ceduli s nápisem Belvedere. „Tam se zajedeme někdy podívat. Zahrady Belvedere,“ pronesl jsem. „Ano, to bych ráda. Četla jsem o tom,“ usmála se. „Na jaře tam rozkvétají kamélie.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298167
„Ani se nedivím, že sem jezdí hodně umělců,“ podotkla a ukázala na řadu palem. „Ty tu rostou také.“ Kývl jsem hlavou a věnoval se řízení. Její úsměv byl známkou spokojenosti. Kdykoliv se usmála, měl jsem hned lepší náladu. Uvědomil jsem si, že kdybych se neodhodlal ji oslovit, kolik krásného bych prošvihl. Ale možná bych se měl zeptat sám sebe: Proč bych měl něco prošvihnout? Stalo by se to jindy, na jiném místě a s někým jiným. Nebo s ní? A jindy? Myslím, že je zbytečné nad tím nějak hluboce přemýšlet. Vše se děje, jak má a já jsem moc šťastný, že Julia je tady se mnou… „Není to Hotel Victoria?“ Její hlas přerušil mé úvahy. „Znáš ho?“ „Četla jsem různé recenze na hotely poblíž italských hranic a tento mě zaujal,“ odvětila. „A z jakého důvodu jsi koukala na hotely?“ „No, schválně, z jakých důvodu se kouká na hotely,“ podotkla s jemnou ironií na jazyku. „Z mnoha důvodů,“ podotkl jsem. „Dovolená. A tento hotel má výhled na jezero Lugano.“ „Ano, to má,“ pronesl jsem a zajel k podzemní garáži hotelu. „My jedeme do hotelu Victorie?“ udivila se. „Ano, jedeme.“ „Ale to stojí dost peněz, ne?“ „Tohle neřeš.“ „Ty jsi také samé překvapení, Claudio.“ „Tak jako ty, Julie.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298167
Otevřely se vrata. Vjel jsem autem dovnitř. Vrátný jen mávl a pozvedl čepici. Julia byla bystrá holka, takže ji to neuniklo a pochopitelně spustila řadu otázek. „Jak to, že nás nekontroloval?“ „A co ta čepice?“ „Zdravil tě?“ „Zná tě snad?“ Přibrzdil jsem u druhé odbočky a zastavil na místě s cedulí Reservé. „Nemáš moc otázek, Julie?“ „Jsem zvědavá, všímavá a z toho plyne, že když mě něco zajímá, tak se zeptám,“ odpověděla. „Bude ti jako vysvětlení stačit, že můj bratr je majitelem tohoto hotelu?“ „Ano, to stačí.“ „Dobře,“ usmál jsem se. „Jestliže se budeš chtít na něco dalšího zeptat, klidně se to udělej.“ „Ovšem.“ Znovu jsem se usmál a vystoupil z auta. Julie také vystoupila a následovala mě ke vchodu. Tam jsem se zastavil a přiložil jsem kartu ke dveřím. Dveře se otevřely a my vstoupili do výtahu. Výtah nás odvezl do nejvyššího patra, kde jsem měl pronajatý apartmán. Když jsme vstoupili dovnitř. Julie se na mě otočila a usmála. „Moc působivé. Útulné, moderní, ale v historickém duchu, což mám velice ráda.“ „Vážně?“ „Ano, mám ráda i post moderní umění, ale nejlépe se cítím, když jsem tak tři století zpět.“
Ukázka elektronické knihy