tu napáchal. Ale vím, že se toho možná nezbavím, a tak bych na tomhle světě neměl být.“ Vstal a přešel k Derkovi. „Jedu na sever,“ oznámil Čuo-kovi. „A tam zabiju Kehlbranda Reyerika a ukončím tuhle válku.“ „No tak to by bylo šílenství.“ Čuo-ka přispěchal postavit se mu do cesty a černá píseň nebezpečně zamumlala. „Mezi tebou a jím stojí tisíce jeho vyznavačů. Nepochybuju, že jich zabiješ hodně, ale měl bys vědět, že se k němu nikdy nedostaneš ani na dohled, aspoň ne, pokud si to on nebude přát, a i to udělá jen kvůli tomu potěšení, aby ti mohl prodloužit smrt.“ „Nedokážu…“ Vélin se zajíkl a nahrbil se samým úsilím, aby potlačil píseň, která ho nutila srazit psance k zemi. „Nedokážu už v tomhle stavu žít!“ procedil skrz zaťaté zuby, z nichž odlétla sprška slin, a obešel Čuo-ku. „Smrt jedině uvítám.“ „A tví přátelé?“ zeptal se Čuo-ka a ještě jednou mu vstoupil do cesty. „Ten muž, kterého nazýváš bratrem, ta dívka, které říkáš neteř. Ten lovec, a léčitelka. Ti to taky uvítají?“ „Představuju pro ně stejné nebezpečí jako Temný rytíř. Dokud píseň zpívá…“ „A co když nebude?“ Vélin už se ho chystal obejít, ale zastavil se, protože Čuo-kův hlas zazněl upřímně a naléhavě. „Cože?“ „Oni si tam nevšimli vícero věcí než jenom Lon-vových mincí.“ Psanec sáhl do kabátce a vytáhl veliké kožené pouzdro. Když je otevřel, objevila se temná, lepkavá hmota. „Pasta z červenokvětu,“ odtušil Vélin mimoděk v řeči Království. „Směs šťávy z máku a semen nachového lotosu. Nejlepší, jakou Lon-va měl. Byl tím proslavený. Říkal tomu Nefritová liška.“ Čuo-ka vytáhl dřevěnou dýmku s dlouhou troubelí. „Ještě jsem nepoznal člověka, který by po pár dýmkách tohohle dokázal udržet v hlavě jedinou zlou myšlenku, pane.“ ◆ 98 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298138
Vélin unaveně zavrtěl hlavou. „Jak ujedu celou tu cestu do chrámu, když budu pod vlivem drogy?“ „Už jsem vedl chlapy, kteří byli v mnohem horším stavu, na mnohem delší vzdálenosti. A kromě toho“ — Čuo-ka se přinutil k veselému úsměvu, který však nijak neumenšil úzkost v jeho očích — „co jiného ti zbývá?“
◆ 99 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298138
Kapitola šest Právě se zabýval tím, jak se jistá skupinka mraků podobá stádu
velkých losů, když tu s ním Čuo-ka jemně zatřásl, aby ho navrátil k jakž takž normálnímu stavu vědomí. „Viděl jsem na obloze losy,“ svěřil se mu Vélin s klidným úsměvem na rtech. „Zajímalo by mě, kam běželi…“ Potom zmlkl a zmateně nakrčil čelo, protože spatřil koně, na němž jel Čuo-ka. Byla to pěkná klisna, téměř stejně veliká jako Derka, celá černá, až na bílý pruh na čele. „Kdes vzal toho koně?“ „Ukradl jsem ho asi před týdnem, pane.“ Čuo-ka mluvil znuděným tónem člověka, který musí opakovat stále tutéž historku. „Těm zabedněným kavaleristům, vzpomínáš?“ „Kavaleristi.“ Vélin neurčitě přikývl a potom ustrnul, protože ho napadlo něco hrozného. „Zabili jsme je?“ „Ne, pane.“ „Dobře. To je dobře.“ Vélin zamžikal a začal si prohlížet okolí. Udělali si přestávku uprostřed řad povlovných, travnatých kopců. V dálce se skrze mraky šikmo prodíraly sluneční paprsky a osvětlovaly horský hřeben. „Průplav je pryč,“ zjistil. „Nechali jsme ho za sebou už před deseti dny.“ Čuo-kův znuděný tón protiřečil jeho ostražitému pohledu. Naklonil se k Vélinovi a hleděl mu do tváře. „Slyšíš… něco, pane?“ „Ne.“ Vélin si nebyl úplně jistý, proč je to dobře, ale nepřítomnost jakýchkoli zvuků kromě funění a frkání jejich koní byla velice uklidňující. „Ne, neslyším.“ Svěsil hlavu, protože ho zaplavila vlna únavy doprovázená podivnou žádostivostí. Jazyk měl suchý, ale zrovna žízeň ho netrápila, ani hlad. Tohle bylo něco zásadnějšího, a brzy to zahnalo všechnu únavu a roztřáslo mu to ruce. ◆ 100 ◆
Ukázka elektronické knihy