Vydrhla si ruce mýdlem a pečlivě se opláchla. Koupelna voněla po růžích a tmavém dřevě a ona měla dojem, že i tuto vůni poznává. Vzpomínala si na ni. Potom si oblékla oblečení, které jí tu nechala Paterá Achát, všechno, až na spodní prádlo: neměla chuť nosit cizí kalhotky, ty, ve kterých přišla, úplně stačily, a podprsenka by seděla spíš ženě, která podprsenky potřebuje víc než Mahit. Kalhoty i blůza byly hebké, bílé a kvalitní. Mahit by si přes blůzu nejraději oblékla vlastní sako, ale bylo nenapravitelně znečištěné. Vyšla tedy bosky z koupelny a na sobě měla nejspíš kousky z šatníku samotné Devatenácteré Teslice. Rukojmí, ale čisté rukojmí. Než došla zpátky do ústřední kanceláře, někdo zjevně stihl přinést čajový servis. Devatenácterá Teslice byla pohroužená do práce a v proměnlivém rytmu přeskupovala hologramy a projekce kolem sebe, Mahit se tedy posadila k nízkému stolku, na kterém servis stál, a čekala. Čaj jemně, květinově a trochu nahořkle voněl. Vedle konvice stály dva mělké čajové šálky, jako dělané do dlaní. Na stanici Lsel nebylo pití čaje ani zdaleka tak formální: pil se tam většinou čaj z pytlíku, z obyčejného hrnku a voda se ohřívala v mikrovlnce. Když už ale Mahit pila nějaké stimulanty, dávala přednost kávě, pro kterou na Lselu platilo totéž, jen se místo čajových sáčků používal sublimačně sušený kávový koncentrát. „Tak tady vás mám,“ pravila Devatenácterá Teslice. Posadila se naproti Mahit a nalila čaj do šálků. „Cítíte se lépe?“ „Děkuji za vaši pohostinnost,“ řekla Mahit. „Vážím si jí.“ „Nebylo by ode mne moc rozumné, kdybych si s vámi chtěla promluvit dřív, než se dáte dohromady. Podle zpráv z náměstí Střed 9 si dokáži představit, že za sebou máte celkem traumatizující dopoledne.“ Vzala šálek a upila. „Napijte se čaje, Mahit.“ „Nebudu vaši pohostinnost znevažovat obavami z otravy.“ „Výborně! Tím mi ušetříte čas, protože vás nebudu muset ujišťovat, že nic takového nehrozí — a pokud na Lselu od doby,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298074
kdy tu byl Yskandr, zásadně nezměnili své pojetí lidství, měl by být pro vás tento nápoj naprosto fyziologicky neškodný.“ „Stále jsme právě tak lidští jako vy,“ ujistila ji Mahit a napila se. Čaj byl osvěžující a měl čerstvou, hořkosladkou chuť, která ulpívala vzadu na patře. „Dvacet let by opravdu stěží stačilo k tomu, aby došlo k podstatnému genetickému driftu, s tím souhlasím. A všechny další definice jsou vcelku svévolné a liší se kultura od kultury.“ „Předpokládám však, že byste se mne ráda zeptala na něco, co se v Teikskalánu svévolně pokládá za nelidské.“ Devatenácterá Teslice poklepala ukazováčkem o okraj šálku. Prsteny zacinkaly, kov o porcelán. „Velvyslankyně,“ řekla. „S vaším předchůdcem jsme byli přátelé. Vlastně jsem patřila mezi velmi málo přátel, které zřejmě měl, ačkoliv doufám, že jich měl ve skutečnosti víc, než se domnívám. K tomuto rozhovoru jsem svolila kvůli němu. Pokud byste však na základech společného zájmu nadále nehodlala stavět, můžeme klidně přeskočit k závěru.“ Když se pak usmála, její úsměv byl oním jasným ostřím nože, k němuž odkazoval její básnický přívlastek. „Ráda bych mluvila s Yskandrem. Buď přestaňte předstírat, že jste Mahit Dzmarová, nebo mu dovolte promluvit.“ Opravdu ostrá jako nůž, pomyslela si Mahit. „Se vší úctou, ezuazuakatko, nemohu udělat ani jedno,“ odpověděla. „První nejde, protože to, že jsem sama sebou, nepředstírám. A druhé je komplikovanější, než naznačujete.“ „Ano?“ řekla Devatenácterá Teslice. Semkla rty. „Proč nejste Yskandr?“ „Na Lselu by z vás byla filozofka,“ prohlásila Mahit a okamžitě zatoužila, aby byla mlčela. I když zachovávala uctivé vykání, stejně to v teikskalánštině vyznělo příliš důvěrně — ale nedokázala svou myšlenku formulovat tak, aby to zároveň neznělo, jako by si měla Devatenácterá Teslice vybrat vzor, který by napodobovala a k němuž by odkazovala, podobně jako si Trojí Posidonie vybrala Jedenácterého Soustruha.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298074
„Umíte člověku zalichotit,“ pravila Devatenácterá Teslice. „A teď mi vysvětlete, Mahit Dzmarová — alespoň mám za to, že se tak jmenovalo tělo, které teď nosíte, takže se asi sluší, abych vás oslovovala jménem, jímž si přejete být oslovována —, vysvětlete mi, proč mne nepočítáte mezi své přátele.“ Mahit postavila šálek na stůl a položila dlaně na bílé plátno půjčených kalhot. Ezuazuakatčino chápání toho, jak funguje imago, bylo příšerně překroucené: opravdu si představovala, že Yskandr se tu bude promenádovat v Mahitině těle, přičemž její vlastní já bude potlačeno, vymazáno či zabito a tělesné schránce zbude pouze její jméno? Stanice by svými dětmi tak neplýtvala. Bylo odporné jen o tom uvažovat — a Mahit to snad až příliš připomínalo onen okamžik ve sprše, kdy se vůbec necítila být sama sebou. Nebyla sama sebou ani sloučenou osobností, ve kterou se měli s Yskandrem proměnit. „Vysvětlím,“ řekla. „Ale nejdřív mi povězte: Byla ta bomba na náměstí Střed 9 určena mně, nebo Yskandrovi?“ „Myslím, že ani jednomu,“ odpověděla Devatenácterá Teslice. „Přinejhorším snad mohla být určena Patnácterému Motorovi, ale to je domněnka, které bych teď nepřikládala přílišnou váhu. Oběti domácího terorismu mají většinou společné jen to, že byly ve špatnou chvíli na špatném místě. Drobné politické kontroverze, jako bylo spojení Patnácterého Motora s nepokoji v Odilii, sotva pro někoho mohly být důvodem, aby ho vyhodil do vzduchu, zvlášť když naši místní bombometčíci obvykle nepokojům spíš straní.“ Mahit spolkla otázku, kterou chtěla položit už ráno Trojí Posidonii — Nepokoje v Odilii? Co se děje v Odilii? —, protože si byla téměř jistá, že ezuazuakatka se tím jen snaží odvést její pozornost. Ale Mahit se bude zatím držet tématu. Na Odilii a místní bombometčíky se může zeptat v pravý čas; teď potřebovala zjistit, proč se s ní Devatenácterá Teslice chtěla sejít a proč tato schůzka dostala přednost před zásadnějšími problémy Města. Devatenácterá Teslice si ji chvíli mlčky prohlížela a nakonec řekla: „Což nedává odpověď na vaši otázku, zda o staničních imaginovačích ví kromě mne ještě někdo další, to je mi jasné.“
102 Ukázka elektronické knihy