Torre5-zlom.qxd20.9.202120:26Stránka98
restaurací a otevřených barů. Běžela jsem, dokud mě bosé nohy nepálily a vynaloženým úsilím mě nebolelo na hrudi. Děkuju ti. Dvě obyčejná slova, a já si jimi skoro nechám rozbít všechny hradby, co jsem si vystavěla kolem srdce.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297902
Torre5-zlom.qxd20.9.202120:26Stránka99
18
Declan seděl na sedadle spolujezdce Nateova džípu a sledoval, jak světla pouličních lamp ozařují město. Muže bez domova schouleného na lavičce. Řadu novinových stánků před zavřeným smíšeným zbožím. Měl za ní běžet. Byla úplně sama. Centrum města nebylo nejbezpečnějším místem pro ženu, a to navzdory zlepšujícím podnětům a snahám o revitalizaci. Co když ji někdo napadl? Někam ji odvezl? Co když se zastavila v jiném baru a tam se opila? Pomyslel na to potetované hovado a reflexivně zatnul pěst. Možná ji osloví nějaký sukničkář v obleku. Někdo, kdo jí objedná pár drinků a bude jí naslouchat. Pak jí přejede rukou nahoru po stehně a pod lem těsných šatů. Nakloní se k ní a nabídne, že ji sveze domů. Takhle přesně ženy umíraly. A byla to jeho chyba. Nechal ji odběhnout po špinavé cestě bez bot a ani se za ní nevydal. Na co kurva myslel? „Hotová Popelka,“ uchechtl se Nate za volantem. Declan sklonil pohled na boty v klíně, tu analogii chápal. Zvedl jednu lodičku tělové barvy a otáčel ji v rukách. Byla odřená, vzpomněl si, jak se ji pokoušela skopnout. „Co teď? Ukážeme se u ní doma a dáme tu botu zkusit všem jejím nevlastním sestrám?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297902
Torre5-zlom.qxd20.9.202120:26Stránka100
„Vážně mě ohromuje, jak dobře tu pohádku znáš.“ „Za to může Bridget. Sledovala ji pořád dokolečka. Mám ti zazpívat tu písničku, co zpívají myši? Znám ji nazpaměť.“ Nate se promnul vzadu na krku. „Nebuď nabručený.“ Declan neodpověděl. Palcem přejel po hladké podrážce. Podíval se na hodiny na palubní desce a snažil se spočítat, kolik uběhlo času od doby, kdy ji viděl naposledy. Třicet minut? Pětačtyřicet? Dvakrát donutil Natea objet celý střed města, hledali ji v každém bloku. Našli spoustu opilých blondýnek, ale Autumn nikde. Žádné svůdné křivky, ústa, která… při vzpomínce na ten polibek se mu sevřel žaludek. Sakra, skvěle to uměla. Její jazyk, bezprostřední vášeň… „Bude v pořádku,“ naléhal na něho Nate. „Bláznům patří svět.“ „Ona není blázen.“ Bylo to nejhloupější prohlášení, co kdy vypustil z pusy. Protože očividně byla praštěná. Nikdo, kdo si myslí, že mu svatí svěřili do rukou ochranu neznámého člověka, by neměl být považován za duševně vyrovnaného. A už vůbec ne někdo, kdo to zahnal do takových extrémů jako ona. Když si ještě mysleli, že je do něj zamilovaná, mnohokrát o ní s Natem prohlásili, že je úplný cvok. Declan už ale chápal, co ji vedlo k tomu, aby ho sledovala, a vadilo mu používat takový hanlivý výraz. Byla… pomýlená, rozhodl se. Rozkošně ošálená. Poděkování přišlo absolutně nečekaně. Měl pocit, že by jí měl něco říct za všechny ty pokusy o plížení se a skrývání, protože všechno to dělala s nezištnou myšlenkou, aby ho udržela naživu. Nate zabočil do Declanovy čtvrti. Declan sledoval potemnělé domy, rodiny uvnitř spaly. Bylo neuvěřitelné, že jeden z nich patřil její sestře. Usmál se při pomyšlení, že mu byla tak blízko. Kolikrát se s ní setkal a nevěděl o tom? „Čemu se tlemíš?“ 100
Ukázka elektronické knihy