Projížděl prsty hlínou a nehty si zanášel špínou, zatímco zajícovi rostly drápky. Klubaly se z mezery mezi sametovými bříšky tlapek, ostré a černé. Určené nejen k hrabání v zemi, ale též k boji, a Richard si představoval zajíce na zadních při jarních soubojích, jak seká a poráží svého soka. Do večera kožešinové chmýří broskvového odstínu zhoustlo a vytvořilo bohatou srst barvy suché hlíny. Z čumáku vyrašily vousky. Genitálie se nafoukly jako malé hlízy. Slechy se rozvinuly z pupenů chrupavek ve vysoká, roztřepená ušiska. Hledat pro tohle všechno vysvětlení se mu zdálo nevděčné. Projevovala se zde totiž velká laskavost a on měl pocit, že zpochybňováním této obnovy by mohl ohrozit její naplnění. Vůbec si nepřipadal zmateně. Byl svědkem toho, k čemu došlo, a tak to prostě bylo. Nechtělo se po něm, aby kladl otázky, pouze aby přihlížel a byl bdělý vůči tomu, co mu je předkládáno. Přichází jaro. A s ním vše nové. Druhého dne za svítání — čtyři dny od návštěvy paní Fordeové a Světlušek — zahvízdal za oknem drozd a nečekaná sprška tónů jako by změny v zajícově těle urychlila. Richarda znepokojilo, že je konečně svědkem skutečné rekonstrukce, která až dosud probíhala v utajení, přesto teď nemohl odvrátit zrak. Když se usadil k pozorování, uvnitř jednoho z očí něco zabublalo, a když znovu sáhl po lupě, spatřil malé bílé korálky, jak raší jako plíseň na optickém nervu. Zvětšovaly se, spojovaly a stejně jako se perla utváří kolem kousku písku, tak se objevilo bílé oko. Na okamžik zajíc vypadal slepý, ovšem za chvíli do oka postupně začala pronikat barva a prázdná 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297888
skléra se nejprve zbarvila do žluta, pak do oranžova, načež se ponořila do tmavého odstínu včelího vosku. Poté jako by na rohovku ukápla kapka inkoustu, černá pupila se rozšiřovala a rozšiřovala, až na něj zajíc upřeně zíral. Richard nějakou chvíli jen tak seděl, pak položil ruku na kožešinu zvířete. Tělo pod kožešinou bylo stále chladné. Uvnitř hrudi netloukl žádný život. Kdyby zajíce zvedl, zplihle by mu visel v rukou. Dotýkat se kožichu mu ale najednou přišlo jako poskvrna, a tak ruku odtáhl a doufal, že zajícovu obnovu nepřivedl k předčasnému konci. Přišlo mu rozumné nechat zvíře ještě nějakou chvíli být, a tak ho opatrně zabalil do deky a krabici znovu položil vedle radiátoru. S jistým zaváháním zavřel dveře a vyšel na pole. Po zbytek dne, když v podřepu ve stanu nořil lopatku do hlíny, jej ovládal pocit, jako by se každou chvíli mělo něco stát, jako by věci balancovaly na samém pokraji čehosi neznámého. A když svíce v kuchyni konečně dohořela, všechno najednou přeteklo. d c d Richard se do domu vrátil pozdě odpoledne, prochladlý a unavený, a zajícovu přikrývku našel ležet prázdnou na podlaze pracovny. Pocit, že jej sledují nějaké oči, byl silný jako pach moči a zatuchlé srsti, a když za sebou Richard zavřel dveře, zajíc vyběhl zpod stolu, velký a hbitý jako kočka. Sám se pohyboval pomalu, ale zvíře vystřelilo přes koberec k radiátoru a stejnou cestou zpátky, ovšem jakmile ho zahlédlo, rychle se zase stáhlo. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297888
Zajíc hledal nejtemnější místo, kde by se mohl schovat, a nakonec se zaklínil mezi knihovnu a kartotéku, upíral na něj své vlhké oči, běhy napružené pod sebou jako natažený kohoutek od pistole. Richard cítil, jak se mu zrychluje tep, nervy zelektrizované očekáváním, že v příštím okamžiku proti němu zajíc v panice nebo obraně vyrazí. A tak se potichu, pomaličku přikrčil a čekal, až se jeho oči přizpůsobí přítmí. Okamžik znovuzrození zajíce nevrátil do stavu dokonalého zdraví, ale do věku, v němž zemřel. Kožešinou kolem čenichu prosvítaly šedivé chlupy a zvíře mělo ošlehanou tvář zocelenou zimami na severu. A taky samotou. Zaječí samec nikdy nevládl žádné smečce, neměl ani tmavou noru zaplněnou početnou rodinkou. Žil podle vlastního úsudku a tím také získal hlubokou moudrost světa. Věděl, co jsou lidé zač, co dělají. Mírně sklonil hlavu, Richarda přitom nespouštěl z očí, a uždiboval nějaké staré drobky z podlahy. Měl hlad. Samozřejmě měl hlad. Dole v kumbálu Richard prohrábl koš, zda nenajde pár odřezků zeleniny z posledního jídla, které Harrie uvařila, a zachránil celou misku zbytků z ostrouhané mrkve a zelných listů. Z poličky s cereáliemi sundal sklenici ovesných vloček. Zajíc byl tam, kde ho zanechal, oči pořád na stopkách, tělo našponované. Richard si od něj udržoval odstup a potravu mu rozházel po podlaze. Zvíře sice muselo trpět hlady, ale ani se nepohnulo, a tak Richard usedl ke stolu a začal si potichu číst v naději, že ticho zajíce povzbudí k jídlu. O nějakých deset patnáct minut později se zajíc vyplížil vpřed, přikrčil se ke koberci, slechy stažené na záda. 99
Ukázka elektronické knihy