SNAŽÍME SE PROPOJOVAT JEDNOTLIVÁ OSÍDLENÍ Rozmanitost sociálních, etnických i náboženských skupin je pro Izrael typická. Joni, člen kibucnické komunity a edukátor internátní školy v kibucu Ešbal, k tomu říká: „Vyrostl jsem v sekulární, zajištěné rodině v městečku u Tel Avivu. Když jsem jako dobrovolník šel pracovat do chudých čtvrtí Tiberias, byl to pro mne šok. Vůbec jsem do té doby netušil, že takoví lidé v Izraeli žijí.“ Právě dobrovolnická práce a armáda jsou velkým poznávacím procesem všech skupin izraelské společnosti. Příležitost poznat izraelské Araby, kteří povinnost sloužit v armádě nemají (nicméně mohou dobrovolně nastoupit na civilní službu), měl Joni vzápětí. „Po usazení v kibucu jsme začali pracovat v okolních arabských vesnicích. Trvalo dlouho, než jsme prolomili zeď nedůvěry, ale s dětmi je to jednodušší. Snažíme se propojovat jednotlivá osídlení. Naším ideálem není žít vedle sebe a nevšímat si jeden druhého – i když v současné době by i toto bylo úspěchem –, ale více sdílet, žít společně.“ Školy v Karmielu a Ešbalu jsou dotovány ministerstvem, na všechny náklady to však nestačí. Pracovníci získávají peníze od soukromých dárců, např. od amerických Židů v partnerském městě Pittsburgh či od britských nadací – díky aktivní osobní podpoře tehdejšího velvyslance Británie v Izraeli Matthewa Goulda. „Dary nemusí být jenom finanční. Sponzorsky k nám chodí lidé, kteří vedou pro studenty kroužky modelářství, řezbářství, vaření, hudby či tance.“ Škola vede studenty k občanské aktivitě, kterou mohou – zvláště ti z rodin přistěhovalců – splácet společnosti to, co jim v procesu integrace dává. Podobných škol a center, sekulárního i náboženského pozadí, je v Izraeli více. Kibucy, jejichž členové pracují jako edukátoři, vznikají na venkově i ve městě. Nenápadně, ale na těch nejdůležitějších místech pomáhají tam, kde oficiální péče nestačí. Chce se říci, že navazují na tradici židovského přístupu ke vzdělání: je to podmínka pro odpovědnost jedince, přežití komunity a udržení identity. Židé prostě věří v sílu učení a v sílu informací, které mohou udělat svět lepším místem. Osobně pochybuji, že to platí stoprocentně, každopádně udržují další důležité schopnosti: pružnost a zvídavost. Kibuc Ešbal má svoje heslo na anglické wikipedii (Kibbutz Eshbal ). Odtud se dostanete na web kibucu: https://web.archive.org/web/20190501004831/http://www.eshbal.org.il/ Část první – Občanská aktivita
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297870
TAL HAKIM DROMI A KIBUC PELECH Naše auto šplhá v zatáčce do prudkého galilejského kopce. Projíždíme sady i divokou přírodou. Silnice má sice stále asfaltový povrch, spíše však připomíná úzkou polní cestu. Končí v osídlení postaveném na nejvyšším bodě hřbetu. Od roku 1980 je tu kibuc. Novou krev mu mělo dodat přistěhovalectví Židů z bývalého Sovětského svazu, ale nepodařilo se, nevydrželi tu. Teprve skupina mladých lidí s jasnou vizí a záměrem žít komunitní život moderním způsobem kibuc zhruba před šestnácti lety postavila na nohy. Dozvěděla jsem se o nich z časopisu Židovského národního fondu Bejachad/Together, čili „Společně“, z léta 2018. Část fondu zvaná „Fond rozvoje výstavby“ pomáhá Pelech stavět a fondem podporovaná federace skupin MAKOM (hebrejsky „Místo“) Pelech zahrnula pod svá křídla, neboť má ve své náplni rozvoj oblastí Negev (poušť na jihu Izraele) a Galilea. MAKOM podporuje mladé lidi, kteří se rozhodli žít v odlehlých částech Izraele: pomáhá jim najít či vytvořit pracovní příležitosti, žít kulturním životem a vzdělávat se. V článku žena jménem Tal Hakim Dromi z kibucu Pelech říká: „Naším cílem je zrcadlit společnost, jakou chceme mít – s důrazem na odpovědnost a solidaritu. Chceme izraelskou společnost udělat lepší.“ Měla jsem velkou radost, když právě ona zareagovala na moji žádost o rozhovor. Ve skromné kanceláři kibucu nás přivítala s culíky Pipi Dlouhé punčochy a v oblečku Hello, Kitty – byl židovský svátek Purim a většina Izraelců, dětí i dospělých, chodila venku v maskách. Tal (hebrejsky „rosa“), sekretářka kibucu, regionální zastupitelka, manželka a matka tří malých dětí, vypráví svůj kibucový příběh od začátku. 98
Část první – Občanská aktivita
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297870
MŮJ ŽIVOT JE SPOJENÝ S KIBUCNICKÝM HNUTÍM „Můj osobní život je spojený s kibucnickým hnutím. Narodila jsem se a vyrostla jsem v jiném kibucu, Ramat ha-Šofet, který zakládali ve 40. letech moji prarodiče. Přišli do Palestiny z východní Evropy: dědeček z otcovy strany byl z Bulharska, babička z otcovy strany byla z Litvy a rodiče maminky byli z Rumunska. Všichni byli členy sionistického socialistického mládežnického hnutí Ha-šomer ha-cair (Mladý strážce) již před druhou světovou válkou a do tehdejší Palestiny přišli, aby naplnili ideály a hodnoty hnutí. Oba moji rodiče se narodili v kibucech, otec v Ramat haŠofet a maminka v nedalekém Šaar ha-Amakim. Poznali se jako dobrovolníci Ha-šomer ha-cair v Haifě. Po svatbě se odstěhovali do Ramat ha-Šofet a tam jsem se v roce 1982 narodila. V době mého dětství v 80. letech a na začátku 90. let byla v Izraeli veliká finanční krize, která postihla mnoho kibuců. Většina z nich následně prošla procesem privatizace. Původně měla většina kibuců socialistické řízení, lidé dávali všechen svůj výdělek do rozpočtu kibucu a dostávali stejnou mzdu. Součástí ideologie bylo oficiálně ,dej, co můžeš, a ber si, co potřebuješ‘ – já si ale myslím, že to bylo ,dej, co si vyděláš za osm hodin denně, a ber si, co ti může kibuc dát‘. Po privatizaci členové kibucu dostávají to, co si vydělají, mohou si koupit dům, vlastnit auto. Model je podobný běžné vesnici, nicméně stále je důležitá sociální pomoc komunitě – členové dávají větší část daní kibucu než státu. Také jsem se stala členkou hnutí Ha-šomer ha-cair a hledala jsem způsob, jak naplnit a žít hodnoty, ve kterých jsem byla vychována. A cítila jsem, že to nemohu udělat v kibucu, ve kterém jsem vyrostla, protože si vybral jinou cestu. Můžete ten proces vidět v celé izraelské společnosti: posun od velmi idealistické, téměř socialistické země k individualistické, kapitalistické, soukromé vlastnictví zdůrazňující společnosti. A tak jsme spolu s mými přáteli hledali místo, kde bychom mohli naše hodnoty naplňovat. Před službou v armádě jsem rok dělala civilní službu, což je pro mladé lidi možnost, kterou vláda finančně podporuje. S přáteli jsme byli na civilce v mládežnickém hnutí a potom jsme šli jako skupina společně do armády. Nejprve jsme rok sloužili v armádě. Potom jsme šli sem na místo Pelechu a tady jsme dělali vzdělávací a sociální práci – stále v rámci vojenské služby. Hnutí i armáda nás sem poslaly, protože tady už kibuc byl, ale příliš nefungoval. Věděly, že jsme skupina bláznivých lidí, která uvažuje o založení nějaké takové komunity, tak si asi řekly – ,dejme jim šanci‘. Bylo nás kolem Část první – Občanská aktivita
99
Ukázka elektronické knihy