Staré natahovací hodiny tikaly tak hlasitě, že z nich Cameronovi zvonilo v uších. Seděl v dřevěném křesle a zíral do prázdna. Do prázdna možná není úplně správný výraz, protože jeho zrak spočíval na Kurtově knihovně, ale knihy vůbec nevnímal. Jeho mysl se nořila do vzpomínek na zemřelého druha. Jasně jeho nabídku, aby zůstal a převzal misii, odmítl. Nebyl proto Kurtovi ničím zavázán. Ničím, pomyslel si. Ničím? A co svým životem? Kdyby mi Kurt nezachránil život, neexistoval bych, nemohl bych ani odcestovat domů, ani zůstat na misii, nemohl bych nic. Ale Bůh je mi svědkem, že jsem Kurta odmítl! Nemám žádné závazky. Pozvedl zrak a zadíval se na poněkud zažloutlý ciferník hodin a dvě černé ručičky. Čas je neúprosný, každého nese od narození ke smrti, není moci, která by jej uměla zastavit, má stejně velkou sílu jako Bůh, možná je jen součástí Boha, jako všechno kolem, jako my sami… Vedle hodin visel vybledlý portrét pátera Františka, a vedle něj snad ještě vybledlejší podobizna Kurta Schroedera. Co po nich zbylo? Jen ty dvě podobizny? Ne. Zbyla tu po nich misie a hlavně tu po nich zbyli lidé, plní jejich myšlenek. Myšlenky se nedají vzít do ruky, ale byly tu všudypřítomné. Jako by zůstaly i poté, co jejich tvůrci a nositelé odešli. I já jsem jich plný, uvědomil si. Žiju, protože to chtěl Bůh? Nebo žiju, protože to chtěl Kurt? Nebo žiju, protože tomu chtěla náhoda? Nebo žiju, protože tomu chtěl osud? A není to jedno? Možná není žádný osud, žádný Bůh, žádný čas, není nic, jen žijeme podivuhodný sen a není nic než snění… Důležité je, že vnímám, žiju, ale ten život má mít alespoň nějaký smysl! 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297867
Postavil se, přistoupil před podobiznu Kurta a jedním prstem po ní přejel. „Zabil jsi vlastního syna, Kurte, zabil jsi tím celou svoji rodinu, svoji minulost, všechno. A přece jsi dokázal vstát a tady, v divočině, žádat za odpuštění. Chtěl bych mít tvoji sílu.“ Jsem Muž, co má sílu vola, jako by slyšel odpověď, proč se divíš? „Chtěl bych mít tvoji sílu,“ špitl. Tvoje síla je v něčem jiném, uslyšel kdesi ve svém nitru další Kurtova slova. Pokud chceš změnit svět, začni u sebe. Ty sám jsi svět. Pravou sílu a moc si uvědomíš, když začneš od malých věcí. Velké pak přijdou samy. Ale to se stane jen tehdy, když se z Muže, který nevrhá stín stane Muž, který stíny vrhá. Bez ohledu na výšku postavy. „To se lehce řekne,“ zašeptal Cameron. Já vím, nedal se utišit Kurtův hlas. I já jsem začal měnit svět ve chvíli, kdy se z Muže, který měl sílu vola stal Muž, který našel sílu ducha. A nic na tom nemění fakt, že mi napořád zůstalo původní divošské jméno.
Elizabeth White sledovala svého muže, a ačkoli ji ty myšlenky doslova bolely, uvědomovala si, že ho už vůbec nemá ráda. Přesněji, co chvíli ho nenáviděla. Dokud s nimi byl ještě Cameron, dokázala manželovu přítomnost snášet. Věnovala se především synovi a manžel tak byl pouze na okraji jejího zájmu a dalo se s ním vycházet. Jenomže jak Cameron dospíval, čím dál více se podobal svému otci. Objevovaly se u něj záchvaty vzteku, býval panovačný a sebestředný, na prvním místě byl ve svých úvahách vždycky jenom on, ostatní byli až na místech dalších. Nedokázala dědičným projevům osobnosti, projevujícím se u syna, nijak čelit. Když Cameron dostal své vlastní otroky, býval k nim ještě mnohem bezohlednější než otec. Nechápala, kde se to v něm bralo, vždyť ona jej po celé dětství zahrnovala láskou a péčí, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297867
snažila se vymazlit z něj dobrého člověka, ale někde se stala chyba. Jenomže teď je Cameron mrtvý, všechno minulé se odválo do věčnosti a život dospěl k bezperspektivnosti. Kdyby zrovna neprožívali rodinnou tragédii, požádala by Benjamina, aby se sbalil a odešel. Hned. Farma byla jejím věnem do manželství, a Benjamin by snad respektoval její právo na dědičný majetek. Nebo nerespektoval? Neznala odpověď. Zvláště teď, po synově smrti, přestala svému muži rozumět už úplně. Jako by se zbláznil. Kdyby pátral po uprchlé otrokyni decentně a nenápadně, jistě by se věc rychle vyřešila. Ale on zbuntuje celý kraj, dělá humbuk a ostudu na všechny strany, přitom jde o jedno mladé děvče, za které sice zaplatil nepochopitelnou a nehoráznou cenu, to ano… proč to vlastně udělal? Aby byl zajímavý, aby šokoval, aby k sobě přitáhl pozornost, aby si užil obdivu za své bohatství, které nakonec ani nebylo jeho, ale moje, pomyslela si. Sledovala Benjamina až do chvíle, kdy zmizel za horizont, a hlavou jí bleskla myšlenka, že by bylo nejlépe, kdyby se už nikdy nevrátil. „Dost, zašla jsi daleko,“ napomenula se a uvědomila si, že jí po tváři stékají slzy. Byla v nich nostalgie po bezstarostném mládí, po rodičích, kteří už zemřeli, byl v nich smutek po Cameronovi. Bože můj, jaký to býval nádherný a chytrý chlapec, jak jeho přítomnost prozářila celý dům, jak se jí vždycky rozjasnila nálada, když se jí posadil na klín nebo když na něj třeba jen pohlédla. A najednou bylo všecko pryč. Za horizontem času nezmizel jen Benjamin, skončilo za ním všechno, co měla ráda a co naplňovalo její život něhou, radostí a štěstím. „Nemám proč žít. Můj život pozbyl smyslu,“ šeptala a dívala se k obloze. 100 Ukázka elektronické knihy