98
Kapitola desátá
Fergal
C
esta přes zemi Galů byla nesrovnatelně lepší než putování Doubravou. Je dokonce lepší než cesta přes mou zem, pomyslela si Aislin, také proto, že tyto končiny jsou mnohem více obydlené. Každý den projeli alespoň kolem tří vesnic. I kdyby neměli jídlo od Keity, kdykoliv mohli do jedné zajet a něco si koupit. Lesy byly méně husté a dokonale čisté – podle zvyklostí si všechny přirozeně popadané stromy a větve mohli lidé vzít na otop a stavbu domů. Kácelo se málo, jen když byl dřeva nedostatek na stavby, nebo pokud potřebovali získat nová pole. Všude byly udržované cesty, pole a pastviny. Aislin by to považovala za procházku snů, kdyby ovšem přestalo pršet. Déšť se spustil hned druhý den po opuštění Doubravy a neustával ve dne ani v noci. Oba byli promočení, i v pláštích a vlčích kůžích se třásli zimou, také koně začali propadat chmurné náladě. Dermotova klisna Epona (tak ji pojmenoval) chodila po rozbahněných cestách netečně a neposlouchala jeho pokyny. Aislin svého vraníka pojmenovala Aed; ten se zas každou chvíli stavěl na zadní a pokoušel se ji shodit, takže musela být neustále ve střehu. Po několika dnech plahočení Dermot navrhl, aby alespoň den zůstali v nějaké vesnici, odpočinuli si a hlavně konečně uschli. Aislin nejdříve nesouhlasila, nechtěla ztrácet čas. Když už však kvůli zimě nemohla ani spát, souhlasila. Nazítří tedy zajeli do první větší vesnice, na niž narazili.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297838
99
pavl a
pešavová
•
keltsk á
kněžna
Keita měla pravdu – s látkou přes obličej si Aislin každý nedůvěřivě prohlížel. Považovali ji nejspíš za psance; navíc ji doprovázel bard – tvořili opravdu zvláštní dvojici. „Musíme se někoho zeptat, jestli by nás k sobě nevzal,“ řekl Dermot. „Asi se jim do toho nebude moc chtít,“ odvětila Aislin při pohledu na tři stařeny, které je úkosem pozorovaly a něco si přitom šeptaly. „Neblázni, vždyť přijel bard,“ ohradil se pohoršeně. „Budou nadšení.“ „Z tebe možná,“ zamumlala Aislin. Vjeli do středu vesnice, kde se zrovna živě obchodovalo. Pobíhaly tam děti, ovce i prasata a prodávající vykřikovali své nabídky – prodávalo se obilí, látky, surová vlna, hospodářská zvířata, nože, zrnotěrky… Aislin šla z toho shonu hlava kolem. „Počkej tady,“ řekl bard, slezl z koně a podal jí otěže. „Zkusím vyzvědět, jak to tady chodí a kdo tomu velí.“ Nato se ztratil v davu. Aislin se zoufale snažila uhnout někam stranou a nepřekážet, ale dost marně – lidé proudili ze všech stran a překážela všude. Nakonec se postavila k jakési ohradě s ovcemi. Všimla si, že zdejší muži si potrpí na dlouhé plnovousy zapletené do cůpků. Ženy nosily dlouhé vlasy a zlaté šperky – podle množství se dalo docela dobře odhadnout, jak bohatý je manžel. Aislin mimoděk stiskla váček se šperky od Keity a děkovala bohům, že je má. Aby nás u sebe někdo nechal, bude to chtít hodně uplácení, pomyslela si. Kolem prošli čtyři bojovníci. Vlasy měli potřené bílou barvou jako znak toho, že jsou zasvěceni bohyni koní – bojovali z koňského hřbetu. Všichni měli na pravém boku zavěšený meč a v ruce třímali dlouhá kopí. Zastavili se opodál a dívali se na ni, alespoň si to zprvu myslela, než si uvědomila, že si prohlížejí jejího koně. Ukazovali si na něj, něco říkali a uznale pokyvovali hlavou. Aislin se modlila, aby je nenapadlo jít k ní. Marně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297838
100
pavl a
pešavová
•
keltsk á
kněžna
„To je moc pěkný kůň, cizinče,“ oslovil ji nejvyšší z mužů. „Prodáš ho?“ „Není na prodej,“ řekla Aislin a snažila se přitom mluvit hlubším hlasem. Naštěstí měla vždycky na ženu poměrně hluboký hlas, a tak se v duchu zaradovala, když teď zněla jako mladý muž. „To je vážně škoda,“ povzdechl druhý muž. „A co jsi vlastně zač? Proč skrýváš svou tvář? Jsi zloděj?“ Aislin polilo horko. Co teď? V tu chvíli se o kus dál utrhl z provazu mladý býček a začal se prohánět po tržišti, za sebou zanechával povalené lidi, rozbité hrnce a rozdupané látky. Čtyři muži se pustili za ním a nechali Aislin jejímu osudu. Chtěla se co nejrychleji vytratit, než býčka dopadnou a vrátí se k ní. Naštěstí se v tu chvíli vrátil Dermot. „Lepší to ani být nemůže!“ křikl a snažil se vyhnout zmateně pobíhajícím lidem. „Žije tady kmenový vůdce Fergal, znám se s ním. Však se mi to tady zdálo povědomé! Ano, už jsem tu byl několikrát. Fergal má dům támhle na konci vesnice,“ dodal a ukázal na vysoký dům postavený na menším kopci. „Určitě nás k sobě vezme.“ Než Dermot dořekl, býček byl chycen a ti čtyři muži se vraceli. Aislin chtěla rychle odejít, ale už bylo pozdě. „Potřebujete něco, mládenci?“ zeptal se jich bard. „Chci toho koně,“ řekl nejvyšší a pohodil hlavou k vraníkovi. „Ten patří mému příteli a není na prodej.“ Bard chtěl odejít, ale muž ho chytil za paži a přitáhl si ho až k obličeji. „Asi jsi mi špatně rozuměl, mistře barde,“ zasyčel. Dermot zbledl. Muž se zamračil a dlouze se mu zadíval do obličeje. „Nejmenuješ se náhodou Dermot?“ Bard se rozesmál: „A ty jsi Galvin, Fergalův syn!“ Galvin přikývl a barda objal. „Naposledy jsem tě viděl, když jsi mi sahal sotva po ramena!“ usmíval se Dermot. „Však je to taky dlouhá doba, co jsi byl naposledy hostem mého otce.“
Ukázka elektronické knihy