Vrátila se do vestibulu s blikajícími světly a objevila další dveře. Stály zasazené do zdi nedaleko schodiště a předtím si jich nevšimla, protože je téměř zcela zakrývala tapiserie. Jeden z rohů ale mezitím sklouzl a odhalil zárubně. Gideon starou plesnivou tapiserii odhrnula a spatřila tmavé dřevěné dveře. Vzala za kliku, otevřela a zůstala mlčky hledět. Dlouhá vydlážděná chodba bez oken jí pohled opětovala. Na stropě se postupně probouzela k životu čtvercová světla, cvak… cvak… cvak…, dokud neozářila celý prostor zakončený dalšími dveřmi, které sem vůbec nezapadaly. Těžké pilíře, masivní kamenné podpěry… Celkový obrázek rozhodně nepůsobil přátelsky. Samotné dveře byly vyrobené z černého kamene, stejně jako zárubně. V horním překladu zasazeném do plesnivého panelu byl vyrytý podivný reliéf. Gideon vykročila chodbou, aby portál prozkoumala zblízka. Její kroky se s ozvěnou nesly sem a tam. Reliéf tvořilo pět propojených kruhů. Podobný obrazec Gideon ještě nikdy neviděla. Pod překladem se nacházel kamenný trám s rytinami listů zavěšených v dlouhé girlandě od jednoho konce ke druhému. Vrcholek každé vlnky zdobila lebka zvířete s dlouhými rohy stáčejícími se dovnitř tak, že se skoro dotýkaly. Celou tu kamennou vlajkoslávu podpíraly úzké sloupy, kolem nichž se ovíjely další rytiny, tentokrát čehosi, co vypadalo zcela živě. Masité, slizké zvíře. Gideon se opatrně dotkla umně rytých mramorových šupin a pak přejela po spoji zubatého podbřišku a zad. Kámen byl studený jako led. Dveře neměly žádné madlo, klepadlo ani kliku, jen tmavou klíčovou dírku pro klíč se zuby velkými jako Gideonin palec. Gideon se sehnula, přiložila k dírce oko a… neviděla ani prd. Veškeré tlačení, chňapání, strkání prstů do mezer a mačkání bylo samozřejmě k ničemu. Zamčenější dveře aby pohledal. Zajímavé, pomyslela si Gideon. Vrátila se do stísněného vestibulu a čistě ze zlomyslnosti zavěsila tapiserii na zeď tak, aby dveře zcela zakrývala. Díky nedostatečnému osvětlení byl výsledný efekt dokonalý. Tyhle dveře hned tak někdo nenajde. Gideon si uvědomovala, že její pošetilé, tajnůstkářské cho100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297836
vání je typicky Deváté, ale nemohla si pomoct a rozčilovalo ji, jak konejšivý to je pocit. Z podesty vedoucí na schodiště k ní dolehly hlasy. Další Devátý instinkt ji přiměl se přitisknout k patě schodů. Dělala to už milionkrát, aby se vyhnula maršálovi Drearburhu nebo Harrowhark nebo některé z jejích odpudivých pratet nebo řeholnicím Zapečetěné hrobky. Netušila, komu se vyhýbá dnes, přesto to udělala, protože to tak bylo zkrátka nejjednodušší. Už slyšela střípky tlumeného, mrzutého rozhovoru. „…záhadné, vágní žvásty,“ stěžoval si kdosi. „Nejradši bych napsal vašemu otci…“ „Co?“ přerušil ho druhý hlas. „Že s námi u Prvního dvora nejednají spravedlivě?“ „…dětinské hádanky nejsou hlavní zkouška, a když nad tím tak přemýšlím, přijde mi naprosto neuvěřitelné, že by ten starý páprda nic nevěděl. Buď si s námi ti geronti jen pohrávají, nebo hůř, a to si myslím já, čekají, kdo se zlomí…“ „Ty tvoje věčné konspirační teorie,“ povzdechl si druhý hlas. „Kam zmizely ty lodě?“ opáčil první hlas dotčeně. „Proč je tohle místo taková díra? K čemu ty tajnosti? Proč tady tak hnusně vaří? Očividně jde o spiknutí.“ Následovala zadumaná odmlka. „Mně zdejší jídlo docela chutná,“ ozval se třetí hlas. „Já vám povím, o co tady jde,“ pokračoval první hlas. „Je to laciná šikana. Jako v Kohortě. Čekají, kdo bude natolik hloupý, aby jim skočil na vějičku. Kdo jim to zbaští. Však uvidíte. Já to rozhodně nebudu.“ „Ledaže…“ promluvil znovu druhý hlas, který, jak si Gideon náhle uvědomila, zněl skoro stejně jako ten třetí. Lišil se jen afektovaností. „…ledaže je ta výzva součástí zkoušky. Možná musíme prokázat své schopnosti tím, že najdeme relevantní odpověď na záměrně vágní otázku. Možná musíme dát smysl nesmyslu. A tak dále.“ „Ach, propánajána,“ zakvílel první hlas. Šourání. Pohyb. Na schodech zazněly kroky. Skupinka šla dolů. „Mě by zajímalo, kde ten směšný stařík schoval naše lodě,“ nadhodil třetí hlas. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297836
„Nejspíš je svrhl přes okraj doku,“ odpověděl druhý. „Blázníš?“ vyhrkl první. „Tyhle věci stojí majlant.“ Gideon ze svého stinného úkrytu pod schody skupinku poprvé zahlédla. Dvě podivná dvojčata ze Třetího se rozhlížela kolem a nedoprovázel je nikdo jiný než jejich nabručený rytíř. Zblízka udělaly na Gideon ještě větší dojem než předtím. Zlaté Třetí dvojče bylo nejspíš ta nejkrásnější bytost, jakou kdy Gideon spatřila. Byla vysoká a královská a zároveň ladná a plná života. Košili měla ledabyle zastrčenou do kalhot, nohavice ledabyle zastrčené do bot, a přesto vypadala jako zářivý topaz. Nekromanti si na oblečení potrpěli stejně jako rytíři na meče, ale průsvitný, zlatavý plášť, který kolem ní vlál jako křídla, působil celkem nedbale. Na každé ruce měla minimálně pět prstýnků a vedle jejích náušnic by nejeden lustr bledl závistí, ale vyzařovala z ní jakási přeplácanost, jako kdyby se rozhodla si vyzkoušet nejhezčí kousky ze své šperkovnice a pak si je zapomněla sundat. Máslově zlaté vlasy se jí lepily potem k čelu a v jednom kuse si natáčela na prst jeden z pramenů, aby ho vzápětí lhostejně pustila. Druhá z dvojčat vypadala jako rozebraná a špatně poskládaná verze té první. Měla na sobě plášť ze stejné látky a ve stejné barvě, ale na ní visel jako překrásný rubáš na mumii. Jejich rytíř měl spoustu vlasů, ostře řezanou tvář a na sobě žaket, který jen podtrhoval jeho neskrývanou samolibost. „Já si myslím,“ promluvilo zářivé dvojče, „že tohle je mnohem lepší, než kdyby nás zavřeli do pokoje a nechali soutěžit o to, kdo je nejlepší nekromant. Nebo hůř… kdyby nás zavalili starými svitky a nutili nás do zbláznění překládat rituály.“ „Ano, to by bylo nešťastné,“ podotkla její sestra nevzrušeně. „Přede vším proto, že by se během prvních pěti minut ukázalo, jak neskutečně prostoduchá jsi.“ Pramen vlasů se namotal na prst. „Sklapni, Ianthe.“ „Vlastně bychom měli spíš oslavovat,“ pokračovala bledá dívka, které se to téma očividně zalíbilo. „Už takhle se nám jen horko těžko daří tajit, že jsi úplně dutá. Při jakékoli intelektuální činnosti bys svou pravou tvář odhalila přímo nadzvukovou rychlostí.“ 102
Ukázka elektronické knihy