tak to je: já netrpím nedostatkem, nýbrž nadbytkem světla. Přes den vidím pořád jakoby slunce, co vyšisovává mraky doběla, a přitom není schopné se přes ně prodrat, a v noci – ať už mám oči otevřené, nebo zavřené – jako bych za mléčným sklem viděl svítit elektrickou lampu. Moje oční víčka jsou jako dvě bílá plátna, na které mi mysl promítá všechno možné.“ „Jak dlouho to trvalo od okamžiku, kdy jste si všiml, že nedokážete strefit terč, do doby, kdy vám to začalo vadit při práci?“ „Ještě spoustu let jsem všechny viděl, a později taky, pokud nestáli přímo přede mnou. Na periferním vidění dlouho všechno zůstávalo ostré. Zpočátku mi vadilo hlavně denní světlo.“ „Ale pracoval jste dál.“ „Asi po roce jsem si pořídil brýle s kouřovými skly. Styděl jsem se za ně, ale byl to jediný způsob, jak malovat dál. Přes tmavé sklo jsem viděl barvy vybledlejší, méně barevné, a tak jsem volil stále výraznější a jasnější odstíny: chromová, kadmiová, mořena barvířská. K velké radosti mého publika. A peněženky. Zlatožlutá, jedovatě zelená, kobaltově modrá, po mých dílech byla konečně poptávka; lidé měli za to, že v té oranžové a jasně růžové vidí autorský rukopis. Jestli se tímhle neodkopala veškerá umělecká kritika! Uprostřed rue Serpente jsem si podal Edmonda de Goncourta za to, že všude vytruboval, že mi chabý zrak zostřuje vidění. Chytráci nesnesitelní! Že prý ve mně choroba umocnila schopnost zachytit pohyb. Býval bych se s ním popral, kdybych ve skrytu duše nevěděl, že má naprostou pravdu. Čím hůře jsem viděl, tím byla moje tvorba výstřednější. Čím méně jsem vnímal obrysy, tím výrazněji jsem je nanášel na plochu. Moje linie byly tápavější, zdály se volnější, ne proto, že bych rozvolnil tahy, nýbrž proto, že byly stále méně ukotvené v realitě. Když mi začalo dělat potíže správně umíchat pigmenty, přešel jsem od olejomalby k pastelům. Žádné hledání, všechny barvy pěkně vedle sebe v krabičce. Méně práce i potom, křída je křída, nemusí schnout, nemusí se lakovat. Stále
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297780
hůře se mi pracovalo s malými formáty, tak jsem plátna zvětšoval. Proto se i zdražila, což prodeji jen prospělo, protože čím něco stojí víc, tím víc po tom lidé prahnou. Renoir zarputile tvrdí, že kdybych viděl normálně, celý život bych se jen plácal na okraji, nuže dobrá, Renoir… ten nevěří v žádný jiný talent než ve svůj vlastní.“ Po zbytek dne k ničemu pozoruhodnému nedošlo. Kolem čtvrté hodiny Edgar odpadl, ale sekretář jsme každopádně vyprázdnili. Dluhopisy a takové záležitosti, jak jsem řekla, dávám stranou a jinak šlo v podstatě všechno na hromadu Vyhodit!. Každé ráno tam chodí klučina, kterému platím pět sou, aby odpad vynesl, protože když ho člověk jen hromadí, nevidí žádný pokrok. „Jak se jí daří teď?“ zeptal se, když jsem si sbírala věci. Myšlenkami jsem už byla u dnešního večera a jestli mám doma dost jídla. „Ta žena,“ upřesnil, „která pro vás byla jako matka, umí si poradit sama, nebo o ni pečujete vy?“ „Ani jedno, ani druhé,“ odpověděla jsem. „Už několik let je po smrti.“ Odebrala jsem se do pokoje pro dva výtisky Balzaka, které mi daroval, pěkně vázané v zelené kůži. Otřela jsem jim hřbety a sfoukla ze zlaté ořízky vrstvu prachu. Když jsem se vrátila do předsíně, seděl předkloněný na lavičce. „Už nesmíme pracovat tak dlouho do večera,“ řekl. „Zítra je sobota, musím na narozeninovou oslavu v Saint-Cloud. Tak řekněme zase v pondělí?“ Zvedl ruku na souhlas i na rozloučenou, ale zůstal sedět celý zhroucený na lavičce. „Jste si jistý, že je všechno v pořádku, nebo pro vás můžu ještě něco udělat?“ „Pokoušel jsem si to představit.“ Zaváhal. „Jaké to musí být, říkal jsem si. Pro ni. Pro matku. Když je slepá. Když má dítě a nikdy ho ne-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297780
uvidí. Když neví, jak vypadá. Jestli je hezké. Nebo smutné. Když se děcko uhodilo a ona mu chtěla dát pusinku na bebíčko… jak našla, kde má modřinu?“
Šestá zpráva Nepředpokládala jsem, že Vám budu psát dříve než zítra večer, ale představte si… dnes ráno ho vidím jít proti sobě na boulevard de Clichy. Říkal jste mi, že se každý den prochází, nejraději před úsvitem nebo v pozdních večerních hodinách, ale slyšet to je jedna věc a zničehonic ho vidět jít, slepce, to je věc úplně jiná. Chodí vzpřímeně – vzpřímeněji než doma, kde se často šourá –, srdnatě kráčí kupředu, sice malými krůčky, ale udržuje stálé tempo, zarputile se soustředí, aby mu neuniklo nic, co se kolem něj šustne, a aby dokázal rychle zareagovat, kdyby se mu do cesty nachomýtla nějaká překážka. Díky tomu a navzdory svým bujarým šedým vousům připomíná vojáka, už jenom jak za ním vane ten jeho havelok. Na to člověk potřebuje povážlivou porci odvahy. Nebo opovážlivosti? Ať tak, či onak, člověku se z toho svírá srdce! Vyskytovala jsem se poblíž čistě náhodou. Jelikož jsem minulý týden neměla čas dojít si ani nakoupit, říkala jsem si: je neděle ráno, zajedu si do Saint-Quentin a koupím všechno najednou na trhu. Vyjdu z metra, a on právě přechází silnici. Nečeká spořádaně, nežádá o pomoc, prostě jde. Ani nemá černé brýle nebo slepeckou hůl, aby ostatní upozornil, jen paraple. Je to ješitnost, hloupost, nebo obojí? Oťukává si s parapletem chodník, a když je na něm hlava na hlavě, tak s tím parapletem kosí nalevo napravo. Chce-li přejít na druhou
99
Ukázka elektronické knihy