A přesto neměl klid. Jak se mohlo stát, že Osvícení selhalo? Jak se tomu někdo může jen tak vyhnout, když je kolem pořád tolik svědků?! Lükeas Lus nejen že aktivní räwë pil, jak se žádá, ale dokonce se mu kvůli zranění dostaly do krve živé spóry. Prostě nebylo možné, aby to nemělo žádné účinky. Aöhrlëmëgerl věděl, jaká bezpečnostní opatření zaručují přetrvávající pravost a čistotu zdejšího räwë a kolik lidí, kteří se navzájem hlídají, to kontroluje. V dutinách skály pod výklenkem byl rozbujelý prapůvodní kmen Páté, originální primární mycelium, staré stovky let. Z něj se odebírala certifikovaná sadba, odesílaná do chrámů ve všech koutech vesmíru. Toxiny tohoto kmene napomohly k Osvícení celým generacím adeptů. Taková věc se nedá jen tak změnit nebo zfalšovat. Aöhrlëmëgerl právě proto radši poslal Lükeas Lusovi sühëhl předem: bylo to řádově jednodušší než pokoušet se zasáhnout do příprav slavnosti a chtít vyměnit drogu ve výklenku za nějaké placebo. Ale pokud räwë bylo v pořádku, kde jinde ještě mohla nastat taková chyba, že k předpokládaným následkům nedošlo? Večer zašel do chrámu. Bylo tu pár opozdilců, a tak předstíral, že se modlí před sochou Akkütlixe; ale soustředit se na předepsaná gesta a hlasité repliky mu dalo ještě větší práci než jindy. Atmosféra kostela, obvykle v mezích možností velebná a uklidňující, mu dnes připadala mimořádně otravná. Socha a kamenný blok oltáře se před ním tyčily jako mrtvá hmota. Přesto vytrval. Psychotronicky trochu napomohl únavě, hladu a tlaku v močových měchýřích přítomných mnichů, takže to po chvíli vzdali i ti nejhorlivější. Sotva se ocitl o samotě, stáhl si šátek z očí, podkasal si hábit a po špičkách vstoupil na aiö. Zblízka si prohlížel místo, kde Lükeas Lus včera ležel. Zkoumal úpatí sochy a odvodní kanálky na larhdökawöarskou krev. Nevěděl, co přesně hledá, ale pocit, že něco zásadního je jinak, ho neopouštěl. Naopak spíš zesílil. V tomhle prostoru se změnila protonace. Je umrtvená a hluchá. Nepřítomnost čehokoliv posvátného se dá málem nahmatat… asi tak, jako když prsty narážejí na chomáče vaty. Bylo mu divné, že to najednou tak jasně vnímá, když jsou mu přece náboženské prožitky už léta úplně ukradené. Ale pak to pochopil. Je tu drüein. Je všude na oltáři. Neprodyšná vrstva tmy, stín pohlcující energii, tlustá černá deka. Zatrnulo mu. Tohle nebyly žádná vlákna nebo sítě; nic nápadného, co by energii usměrňovalo a projevovalo se v auře pestrými barvami. Ležel tu prostě jemný mikroskopický prach. Když Aöhrlëmëgerl přejel prstem po kameni, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297777
na povrchu zůstala tmavší čára. Z určitého úhlu bylo vidět, že i jinde už je vrstva trochu setřená. Trochu ji poničily veleknězovy vlastní stopy. Ale když věděl, co hledat, ještě se dal zřetelně spatřit otisk Lusova těla. Velekněz utrhl cíp ze svého šátku, nahrnul do tkaniny vzorek prachu k přesnější analýze a vycouval z aiö. Pro jistotu ještě obešel prostor kolem kněžiště, prohlédl si všechny kouty a jako záludná tchyně sáhl i na římsu na obvodové zdi, ale podle očekávání bylo všude jinde dokonale čisto. Prach ležel jenom na oltáři. Musel se tam ocitnout už před slavností – jenže unikal pozornosti, protože během divácky vděčného ceremoniálu nikdo nemá čas zkoumat, jestli uklízečka obětní kámen dost naleštila. Zakrátko se drüein smísí s normálním prachem, roznese se a rozfouká. Pak ho spláchne voda při pravidelné údržbě. Stopy zmizí. Kdyby velekněz neměl podezření a k tomu ještě gleewarinské schopnosti anebo kdyby sem přišel o den dva později, nic už by neodhalil. A přitom je to zásadní. Ten prach sem někdo musel úmyslně nasypat. Vrstva fungovala jako psychotronická clona a oddělila Lükeas Luse od aiö. Tohle je důvod, proč Osvícení neproběhlo korektně. Jenže kdo na tom měl zájem? Rë Akkütlix, a především – kdo tohle dokázal zařídit?! Zamlžená protonace mu žádné vodítko neposkytla, ale logika taky leccos napoví. Sabotér musel vědět o spojitosti drüeinu a psychotroniky. O mechanismu svátosti Osvícení měl mnohem lepší představu, než bývá mezi řadovými věřícími běžné. A co víc – našel způsob, jak sehnat drüein v prachové formě. Ta surovina se vyskytuje v hlubokých vrstvách R-A, v hájemství Duší, a její těžba je náboženský akt. Mnichové, chránění rituální obětí, se na palubě obzvlášť odolných Lodí ponoří až k ložiskům… zatímco pokusy techničanů dostat se k drüeinu pomocí automatických sond z podstaty věci selhávají. Knihy Akkütlixovy dále předepisují, že drüein se musí přetavit, než přejde do dalších rukou – což je ve skutečnosti rozumné bezpečnostní opatření. Z toho všeho ale plyne, že drüeinový prach se nedá legálně koupit. Dá se nanejvýš načerno získat od nějakého mnicha z těžařského Řádu studní, který se neštítí svatokrádeže. Člověk, který tohle všechno zná a byl schopen si prach opatřit, musí mít zatraceně dobré kontakty. Copak takovou akci vážně mohl zvládnout mladý Lükeas Lus? Jen tak? Zničehožnic? V cizím světě? Sám? Pro Luse ve skutečnosti svědčí jen jediná věc: totiž že měl ideální příležitost ten prášek rozsypat, protože v noci před slavností se o samotě modlil v chrámu. Naopak – šanci neměl nikdo jiný než právě on. Liturgický předpis 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297777
adeptům nařizuje „vigilii v ústraní“, ale nespecifikuje, kde a jak dlouho mají modlitby probíhat; čili se může zdát skoro podezřelé, že bezvěrec jako Lus kvůli tomu vážně přišel do kostela, kde je tma, průvan a kamenná podlaha, místo aby prohlásil, že si to odbude v hotelu v posteli. Jestli si potřeboval aiö upravit, tu horlivost by to vysvětlovalo. Jenže pochybný je především jeho motiv. Pokud se chtěl jenom vyhnout Osvícení, nebylo snad nekonečně jednodušší prostě vypít sühëhl, který mu Kamëlëmöernü naservírovala málem na stříbře? Aöhrlëmëgerl cítil, jak se mu konečky uší křiví nervozitou. Tohle prostě znamená, že Lükeas Lus měl ještě další informace, přiznal si konečně. O Pětici, o psychotronice – a také o sobě samém. Ví věci, které jsem mu já rozhodně říct nechtěl; a zjistil to odjinud. Pomáhá mu Kamëlëmöernü?! Řekla mu víc? Zradila mě?! Jenže ta druhá možnost se mu zdála pravděpodobnější. Gileäs. A dopis. Partie mezi nimi dvěma neskončila Gileäsovou smrtí.
Tolikrát na to už myslel. Podezření nebylo moc silné… jenže nikdy je nedokázal stoprocentně vyvrátit. Pořád tu byla ta drobnost, o kterou ho Gileäs prostřednictvím Ëltaühl požádal. Existuje dopis. Někde. Leží daleko v zapomnění, hluboko v něčí skříni, mimo protonaci… a dostal se tam s požehnáním Rekeghu. Je psychotronicky ukrytý a pečlivě odstíněný – ovšem od začátku se počítalo s tím, že Lükeas Lus by měl mít šanci ho najít. Je to dojemný osobní vzkaz zlomeného otce rebelujícímu synovi, spojený s výzvou ke zbožnosti a varováním před aurigiánskou herezí. Přinejmenším tak se to jevilo, když se Aöhrlëmëgerl na Ëltaühlinu přímluvu uvolil Gileäsovi vyhovět a ukrýt jeho vzkaz před gleewariny pozemské větve Církve. Uvolil. Vyhovět. Ëltaühl! Aöhrlëmëgerl zatínal zuby. Vzpomínky ho zavalily. Přinesly s sebou bolest, která byla pořád stejně ostrá… dnes jako tehdy… bez ohledu na počet a délku uplynulých let. Gileäs. Ëltaühl! Truchlivá historie. Konec přátelství… konec mnohem VÍCE než přátelství; ta nevýslovná a nevyslovitelná zrada! Ne; mluvit se o tom nedalo. Těžko tehdy mohl s pláčem popadnout Gileäse za ramena, pobouřeně s ním začít třást a vmést 102 Ukázka elektronické knihy