Co je ale podstatné: Profesor Nejedlý a věštky podobají se sobě v tom, že ne mluví za sebe, nýbrž za cosi nadosobního, za jakousi vyšší bytost. Věštkám kladl na jazyk věty delftský bůh; profesor Nejedlý předpokládá, že jeho ruku vede sám lid… Ať co koli napíše profesor Nejedlý, ukáže se, že ne Nejedlý, ale lid si to přeje. Profesor Nejedlý je tak dobře informován o vůli lidu, že to vypadá, jako by mu doma v demokratické sean ci duch dával najevo jeho zámysly, klepaje stolečkem, jako spiritistům klepají stolkem duchové zemřelých. Anonymní a indiferentní, tudíž i neuchopitelný lid se náhle stává hřejivou entitou: „Naším“ lidem. „Naším“ voličem. Představu o lidu profesor Nejedlý čerpá „ze Smetanových oper“, kde „lid ve vzácné jednotě postaví se do polokruhu a zpívá“. Čtenáři na tomto místě může sepnout, jak úzká vazba se táhne mezi Nejedlým v roce 1924, zatím jen profesorem, a Nejedlým, ministrem školství a osvěty po roce 1945 (hlavně pak po roce 1948); v době, kdy všechen „náš“ lid obojího pohlaví oděn do lidových krojů jásal, tancoval, zpíval, halekal a bujaře vytleskával rytmus na všech možných i nemožných podiích lidových slavností pořádaných soudruhy tajemníky, sedících zpravidla v první řadě hledišť a pochvalujících si, jak krásně je vidět pod sukně krojovaným tanečnicím, any křepce vyhazují nohy či podupávají kolem rytmicky poskakujících mladíků s valaškou. Jenže jaké bude zklamání, zjistíme‑li, že „politický lid podobá se velmi málo lidu opernímu“ a že „v politice lid nezpívá v jednom sboru“. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297744
To jest velmi starý omyl, viděti v lidu bytost nadanou jednotným rozumem… Lid není bytost, lid jsou skupiny. Dnes se může i konzervativní i pokrokový politik udeřiti v prsou a odvolávati se na vůli lidu. Každá politická strana má za sebou část lidu. Jen s profesorem Nejedlým a s komunisty, kteří se považují z definice za neobyčejné lidi, je ta potíž, že zjištěnou prastarou pravdu odmítají brát za bernou minci. Komunistická strana to údajně vzdala a zcela pragmaticky si řekla, „že své cíle prosadí na základě vůle omezené části lidu a že ji ani nenapadne čekati na chvíli, kdy aspoň většina lidu bude naplněna komunistickými ideály“. Soudím, že pozdější Ferdinand Peroutka Ferdinandovi Peroutkovi z roku 1924 jeho optimismus záviděl. Možná jen jej měl maličko za projev naivity, když věřil, že by komunisté sdíleli pohled na lid podobně jako každá jiná demokratická strana. Lid, který pro komunisty nebyl „náš“, se stává „ne‑lidem“, „anti‑lidem“ a jako s takovým, jak burácel major Borovička z Tankového praporu Josefa Škvoreckého, „náš“ lid s ním zatočí. „Po bolševicku!“ Jak jinak. Pojem lid souvisí s pojmem demokracie už jen proto, že samo slovo demokracie znamená „vládu lidu“. Peroutkovi se přesto nezdá, že by bylo „pojednou vše rozřešeno, proneseme‑li slovo demokracie“. I ta má „své záhady a háčky“. Kdokoli, kdo se odvolává „na lid“, ve skutečnosti totiž dává najevo snahu „utéci nutnosti vlastního úsudku“. Ve většině případů shledá ten, kdo si chtěl sednouti na lidovou vůli, že si sedl na zem… Není ošidnější víry nad www.pritomnost.cz 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297744
víru v kolektivum To je nejkrásnější způsob, jak zanedba ti sebe a nedělati nic. Věří‑li kdo v kolektivum a vůbec ne v osobnost, pak se nalézá na počátku životní dráhy, na jejímž konci patrně dostane vši. Věří‑li kdo jen v rozum lidu, pak nemá příčiny, aby měl rozum vlastní… Nakonec se, sláva, dostáváme k vymezení toho, co si pod pojmem „lid“ Peroutka představuje: Nekonečně lépe než ptáti se: co o tom soudí lid, jest ptáti se: co jest správné? Lid je moře, které má, jako každé moře, své proudy a svá vlnobití, ale úsudek o správnosti a vhodnosti věci je veslo, s kterým se na moře vydáváme. Kdo se odhodlává vždy a ve všem hledati ne úsudek svůj, nýbrž úsudek lidu, odhodlává se jaksi plouti s proudem jako leklá ryba. Lepší přirovnání pro dnešní nešvar v politice, kterému vznešeně říkáme politický marketing, nenajdeme než právě toto Peroutkovo. Politici, co studují výsledky průzkumů veřejného mínění a podle nich usuzují, co si asi tak „jejich“ volič přeje a podle toho formulují vlastní politickou nabídku, by patrně Peroutkovi nepřipomínali víc než leklou rybu bezvládně se podávající proudění vody a mořskému vlnobití. Peroutka by si na našem místě položil otázku, jak je možné, že někomu takovému je svěřeno rozhodování o věcech veřejných, o osudu lidu a osudu jeho vlády, o osudu demokracie. Víme, že lid… se kloní k pohodlnosti, jež není na mís tě tam, kde jde o velké dílo. Že nemívá dlouhou vůli, jíž je třeba, kde jde o díla trvalá. Víme, že všechny uži tečné nové věci musily býti vybojovány proti houževna tým předsudkům tzv. lidu. Že lid je dokonale přesvědčen 100
Ukázka elektronické knihy