Věc psychosomatiky
me ovšem zapomenout, že vyslovená zkušenost již není sama sebou, neboť jazyk a řeč na jednu stranu otevírají svět, ale na druhou stranu jej zároveň uzamykají, vymezují. Toto je daň, kterou platíme za lidský „vynález“, za řeč. Svými prostředky vyděluje a organizuje skutečnosti světa, čímž umožňuje, aby různé řečové projevy verbální i neverbální svými výrazy dospěly k určitému významu. Řeč je pro svět sice konstitutivní, ale do světa patří i skutečnosti, které ustaveny dosud nebyly a které ani ustavit nelze. Jsou to zdroje, prameny, které proto ani nejsou skutečnostmi. Nemají jméno, protože nejsou uchopitelné, a pokus o jejich název je považován za zpupnost, tedy za hřích. Nabízí se nám pokus psychosomatický problém spatřit z různých stran, v různých projevech a rozmanitých souvislostech. Vyložit tzv. psychosomatický problém je z jednotlivé disciplíny nemožné, neboť zákonitě a neodvolatelně dojde k redukci, deformaci a vyprazdňování lidského bytí-ve-světě. Dostát tomuto požadavku však není vůbec snadné. Fenomenologie nabídla způsob, jak se k této metě přiblížit. Heidegger se pokusil najít jazyk, který se ideálu přibližuje více než jazyky ostatní, a tím je básnictví. Vzdálil se tím na samu hranici jazykových možností a tím zároveň posvětil básnictví a filozofické myšlení k lidsky nejvěrnějšímu způsobu „řečování“.12 12
Psychoterapii vládne naivní přesvědčení, že neverbální řečové projevy jsou mnohem přesnější a výstižnější než projevy slovní. Zásadní problém zde spočívá v tom, že neverbální řeč je čistě situační, a tedy nepřenositelná do jiných kontextů a souvislostí. V ryze neverbální řeči začínáme vždy znova, neverbální řeč je ahistorická. Verbální řeč zakládá dějiny, spojuje a svazuje jednotlivé chvíle do časového proudu a v něm vystihuje jeho momenty, strukturu i časové souvislosti do historičnosti. Verbální řeč nechává vystoupit nejen jednotlivé chvíle, ale umožňuje jejich splétání do celků, které nazýváme chvílemi, momenty, událostmi, příběhy, osudy, érami, dějinami… I jednotlivá data by bez jazykových, a tudíž dějinných a historických určení ztratila smysl. Dnešní doba, to jest doba dat, ztrácí a opouští časování světa, a tak z pobytu vyděluje jeho historičnost. Podobně se chová dětinsky člověk, když si zakrývá oči před smrtí. V zahlcení daty nerozumíme jejich souvislostem. Lidská
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297719
Duše a tělo v psychosomatické medicíně
Před tzv. „psychosomatikou“ vyvstává obrovský úkol. Je totiž třeba psychosomatický pohled nechat vyvstat v prostoru přirozeného světa. Z něj, podobně jako z hudby, vystupují jsoucna na pozadí chvílí či událostí, vzájemně se podmiňují a jsou jako události společně uváděna do řeči. Dávají se nám jako momenty, chvíle, události či příběhy a osudy. Řeč se tak znovu potvrzuje jako domov bytí. Vezměme si situaci, kterou mám ukotvenou hluboko ve své minulé zkušenosti a která může být díky tomu sdělitelná i srozumitelná dodneška. Jako malý chlapec jsem v čase mezi čtvrtým a pátým rokem pobýval v nemocnici na oddělení ORL, na kterém jsem měl být akutně operován pro opakované záněty středouší. Sdělení lékaře sestře, že zítra půjdu na operaci, ke mně dolehlo způsobem, který se obrazil ve snu. Ve snu jsem se totiž setkal s jakousi částečně živou a částečně neživou bytostí, která se ke mně v příšeří noční nemocniční chodby „U svaté Anny“ na kolečkovém křesle pomalu přibližovala. Ona postava nebyla jen obecně děsivá, ale osobně ohrožující natolik, že se ranní nález lékaře lišil od nálezu večerního do té míry, až naléhavost operace zmizela. Nepochybně došlo k maximální možné mobilizaci mého imunitního systému, takže zánět do rána vymizel. V noci se mi totiž, jak jsem byl schopen vyjádřit mnohem později, na invalidním vozíku zjevila smrt. Ukázala se jako někdo či něco živého i neživého, bez citu a bez osobního vztahu. Ta podivná dáma, která měla dřevěnou hlavu bez obličeje, mě natolik vyděsila a natolik mi otevřela moji smrtelnost, že jsem pochopil celým tělem i duší, co je třeba dělat. Bránit svůj život všemi prostředky, které jsem měl k dispozici. Touto existence se stává jakýmsi bezčasovým karnevalem, šílenstvím, honbou za iluzemi i útěkem před nevyhnutelností, nivelizací naší zkušenosti i zkušenosti společenské, a tím z nás činí jakýsi zážitkový plankton unášený vlnami, mezi kterými není žádná podstatná duchovní souvislost.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297719
Věc psychosomatiky
událostí jsem nejen vyklouzl z chirurgického sálu, ale zároveň jsem vyspěl způsobem, který jsem byl schopen reflektovat a docenit mnohem později, až ve své osobní analýze. Změnil jsem se. Podle rodičů i blízkých dospělých jsem zvážněl a moje dosavadní dětinskost a bezstarostnost prakticky zmizela. Událost měla nepochybně vliv, jak jsem v osobní analýze zjistil, na moje jednání, životní orientaci, na výběr partnerek, volbu profese, na celý následující život. Objevil jsem jakousi nepopsatelnou sílu, které se v medicíně říká imunita, ale v mé zkušenosti to byl děs, vzpoura, odhodlanost, soustředěnost a čin. Tato zkušenost mi později umožnila vstoupit do hlubin lidské duše, ale zároveň ve mně zažehla odpor vůči redukcím. Nebýt této události, jak se domnívám, tak bych také nejspíš nemohl odmítnout uhrančivé psychoanalytické a jungiánské teorie, které mne okouzlily, přitáhly svými poukazy do hlubin bytí a za hranice obvyklého pojetí jednoho člověka. Rovněž jsem odmítnul výklad člověka jako jakéhosi biologického stroje, který je determinován zmechanizovanými strukturami nějaké zděděné a/nebo vrozené matrice chování. Odmítl jsem proto později přijmout výklad postavy na kolečkovém křesle jako kastrující matky či krajně nebezpečné bohyně Kálí, ale našel jsem odvahu „drze“ setrvat v postoji a opřít se pouze o vlastní porozumění, porozumění, které mi dávalo smysl, které pro mne bylo evidentní. Na tomto příkladu, jenž by svou strukturou i dynamičností mohl být zhudebněný nebo vyprávěný tancem či slovem a písmem, je možné porozumět různým možnostem lidského pobytu, různým určením naší existence: k jejímu tělesnění, ke vztahovým souvislostem, k možnostem dětského porozumění dané chvíli, k vývojovým posunům v čase i ve vztahu k prostředí. Na tomto příkladu lze ukázat zdánlivě nesrozumitelnou, avšak věrně žitou ontologickou skutečnost, že člověk se setkává s velkými životními tématy a také jim přirozeně a autenticky rozumí, že se setkává se smrtí mnohem dříve 101 Ukázka elektronické knihy