chtít víc než jen dvě piva, pomyslil si Ivan a rozhlédl se po Marje. „Marjenka!“ zavolal, ale hned se v duchu okřikl, že přece nechce budit rozruch, a tak opustil stolek a vydal se ji hledat. Jak se dalo čekat, našel ji u stolu, na kterém seděla ochočená kavka. Marja se jí snažila nabídnout drobek ze své bulky, ale ani pták, ani jeho majitel tomu nevěnovali pozornost a společně vybírali z mastného papíru kousky sušené ryby. „Marjenka, pojď už k nám, strýček Oleg má také rybu.“ „Už jdu,“ odpověděla trochu otráveně. Pak se ale naposledy ohlédla, aby se přesvědčila, že kavce ryba chutná, a zvolala zvědavě: „A kdepak ji máš, tu jinou rybu?“ Když se spolu vrátili k jejich zatím prázdnému pultu, všiml si Ivan, že u vchodu do pivnice je nějak rušno. Před bránou se smaltovým štítem zahlédl zelený gazík. Majáček na střeše byl vypnutý. Podobnou dodávku už dneska viděli. Fronta na pivo se na okamžik rozestoupila a Ivan zahlédl Olega, jak v doprovodu dvou mužů v tmavě šedých kabátech kvapně odchází. Za chvíli se ozval zvuk houkačky a v bráně se zableskl modrý maják. Když sem přijížděli, museli ho mít vypnutý, napadlo ho, ale nevěděl, jestli je to důležité. „Tati, zase ta zelená sanitka. Já se trochu bojím,“ chytla ho Marjenka za ruku. „Neboj, holčičko moje, už jede pryč.“ „A kde je strýček Oleg? Už jsem hrozně zvědavá na tu rybu,“ zvedla nedočkavě oči vzhůru k otci. Byl bledý a vypadal smutně a unaveně. Asi má hlad, pomyslila si. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297680
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297680
DAVLE Oddíly 9. obrněné divize generálmajora Johna W. Leonarda operovaly v prostoru Euskirchenu, třicet osm kilometrů na severozápad od Remagenu. Postupovaly proti polevujícímu odporu na jih tak rychle, že bojové stanoviště velitele, které se obvykle po etapách stěhovalo od vesnice k vesnici, zůstávalo trvale na kolopásovém voze. Projely údolími mezi příkře se svažujícími vinicemi a dosáhly řeky Rýn. Z oken visely improvizované americké vlajky. Zajatci v Remagenu vypověděli, že Němci most vyhodí do povětří ve čtyři hodiny odpoledne… The New York Times, 9. 3. 1945 Na sobotní dopoledne bylo na hlavní ulici v Davli nezvyklé ticho a na květen teplo. Hluk aut projíždějících po žulové dlažbě dnes vystřídalo jen vrčení motorů. Davlí se posouvala kolona chatařů směrem ke Slapům. Pomalu a otráveně. Ani lákavá nabídka řeznictví U Dolejších nezvedla otupělým lufťákům náladu. V odéru výfukových zplodin se bez zájmu plazili kolem příčiny dopravního špuntu a značky přikazující snížit rychlost se jim smály do očí. Pod ochranou dopravního značení pobíhalo přes ulici několik výstředně oblečených lidí. Nosili podivné věci ke starému mostu přes Vltavu, který je velmi podobný jednomu na řece Rýn. 107
Ukázka elektronické knihy