„Kdo nebo co je vlastně démon?“ zeptal jsem se jednoho pátečního večera, když jsme seděli u Vlků v garáži. Zkoušeli jsme jen chvíli. Moc nám to nešlo a jít ven se nedalo, protože byl slejvák a vytrvale bubnoval do plechový střechy. „Padlej anděl,“ odpověděl Drak místo Sorata. „Původně to byl anděl, ale oklamal ho satan. Chtěl po něm, aby se vzbouřil proti Bohu.“ No jo, Drak, ten aby se nevytáhl, co všechno ví. „Démona nikdy nepoznáte,“ řekl Sorat zamyšleně. „Může to bejt zemřelej příbuznej, zvíře, energie, mimozemská bytost, zjevení…“ „Cože? Ty věříš na UFO?“ smál se Arman. „Většina lidí miluje tmu mnohem víc než světlo,“ pronesl Sorat tiše (jako obvykle neodpověděl na otázku). Chvíli nikdo nic neříkal, jen jsme poslouchali, jak se venku žení čerti. To bubnování deště o střechu bylo až hypnotický. „Ty taky víc miluješ tmu?“ zeptal jsem se. Sorat jen přikývl a založil si ruce na prsa. „Miluju tmu a budu její služebník,“ prohlásil. „A vy se mnou.“ „Budeme něco jako zasvěcovači?“ otázal se Drak. Nejspíš si o problematice černý magie něco nastudoval. „Bible říká, že kdo pracuje ve službách satana, je zároveň satanem obelhán. ‚Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe,‘“ citoval Drak, šprt jeden. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297582
Sorat nic neříkal a jenom se za oponou svejch vlasů malinko usmíval. Bylo mi trochu nepříjemně, tak jsem se rozloučil a navzdory dešti vyrazil ven. Pouzdro kytary je naštěstí nepromokavý a já trochu nepohodlí snesu.
Kromě Rondy mě momentálně nic nebaví, ani kluci moc ne, na zkoušky kapely chodím jen tak, aby se neřeklo. Nejradši bych se vyšplhal na svůj strom, seděl tam, pokuřoval, myslel na Rondino tělo a vlčáci by seděli pode mnou a blýskali očima do tmy. Nebaví mě škola, nebaví mě nic číst ani psát. Nemůžu se začíst do jedinýho románu, kterej máme doma v knihovně. Všechno mi přijde vycucaný z prstu a nepravdě podobný. Jako když se díváte na divadelní představení. Žádná z postav těch knížek, kterejma jsem se snažil prokousat, by nikdy ve skutečnosti neřekla to, co říká na papíře. Kdo to těm spisovatelům žere? Já teda ne. Proč někdo nenapíše román, ve kterým budou lidi opravdu mluvit tak jako v běžným životě? Taky se mi zdaj divný sny. Třeba o vodní kryse, která mi prokousla břicho, když jsem se koupal. Máma stála na břehu a dívala se na mě. Byla to její mladší verze, měla štíhlou postavu a vlasy do pasu. Vypadala trochu jako Ronda, akorát v blonďatý variantě. Což je úchylný. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297582
Z jakýho důvodu nám tohle mozek dělá? Podle mě nás chce vyděsit, abysme si o sobě náhodou nezačali myslet, že jsme úplně normální, což rozhodně nejsme. Naštěstí jsem přečetl pár knížek o psychologii a svůj ne zrovna dobrej psychickej stav jsem přikládal tomu, že na to mám věk a že dospívám. A taky jsem to trochu přisuzoval Soratovi, kterej nás pořád zásoboval spoustou okultních historek. Mám Sorata rád a zároveň ho nesnáším. Něco na něm mě zneklidňuje, ale něco jinýho mě k němu zase táhne. Chtěl bych přijít na kloub tomu, co to přesně je. Čtrnáctej říjen se každopádně blíží. Už jenom pět dnů.
Dneska po škole jsem se naštěstí rozptýlil, protože jsme vybírali novej název pro kapelu (jméno Řev nám nepřišlo dostatečně blackmetalový, ale spíš punkový). Drak celou diskusi moderoval. Je pro to jako zrozenej, mohl by bejt politik nebo ředitel nějakýho podniku. Má přirozenou autoritu a vysoký sebevědomí. Možná by mu to sedlo ještě víc než ta psychologie. Pravidlo výběru bylo takový, že každej měl přinýst dva názvy a ty jsme pak všichni obodovali. Arman navrhl Breivik a Killing Fuck, já Černozem, Mutující virus (to byl můj favorit) a Běs. Drak se vytasil 102
Ukázka elektronické knihy