98
Isabella Maldonado
Obraz se začal třást, jak se davem prodírala dopředu, aby měla lepší výhled. „Hele, támhle je ta agentka z toho videa. Nina něco… ta Bojovnice.“ Už si jí všiml. Měla na sobě velikou bundu FBI, která na její útlé postavě jen tak visela. Přes černé brýle nebylo moc poznat, jak se tváří. Kruci. Chtěl vidět ty velké hnědé oči, jak se v nich zračí hrůza. Takhle si všiml jen toho, jak celá na okamžik strnula. Byl si jistý, že v tu chvíli myslí na něj. Byli propojení. Když pomyslel na čas, který spolu strávili, vzrušením mu začaly být těsné džíny a musel si poposednout. Po celou pubertu a mládí potlačoval své nejtemnější tužby, sám sebe popíral. Ale to všechno se změnilo v okamžiku, kdy spatřil Ninu. Ona byla ta pravá. Obstaral si všechno potřebné a ještě té noci připravil chatrč, ale než skončil, Nina se vypařila. Celé tři dny ji hledal. Tehdy ji proklínal, ale pátrání po ní ještě umocňovalo napětí. A dávalo mu důvod ji potrestat. Za tři dny, po které ho nechávala čekat, jí na těle nechal tři znaménka. A pak si ji třikrát vzal a tím se trojúhelník pomsty uzavřel. Vzal by si ji znovu. A mnohem přísněji by ji potrestal za to, že mu tehdy utekla. Vzal by jí všechno, co má, a nakonec i život. Jak jeho vzrušení sílilo, byl čím dál raději, že zajel na prázdné odpočívadlo. Osamělý muž sedící za volantem auta u benzínky by mohl přitahovat nežádoucí pozornost. Soustředil se na to, aby zklidnil bušící srdce. Neviditelná komentátorka z videa se zase ozvala. „Doufám, že toho Šifru brzo chytne.“ Ta přezdívka se mu líbila. Šifra. Byl záhadný. Bude dál nechávat vzkazy a lákat celý svět, aby hrál jeho hru. Podle jeho pravidel. V jeho ringu. Obraz se zachvěl. „Nestrkejte do mě!“ Šifra přejel prstem po dolním okraji displeje a posunul video k nejdůležitější části.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297553
ŠIFRA
99
„… na obálce je napsáno Bojovnice,“ ozval se ženský hlas. „To bude určitě pro tu paní od FBI.“ Obraz se stočil níž a zachytil nikotinem zažloutlou ženskou ruku, která z boční strany kontejneru na odpadky odlepovala obálku i s odolnou stříbrnou lepicí páskou. Přetočil záznam ještě o kousek, protože té ženě trvalo neskutečně dlouho, než obálku otevřela. Celou dobu to dělala jednou rukou, aby všechno zachytila na video na svém mobilním telefonu. Nikdo z lidí kolem si jí vůbec nevšímal – ani když vytáhla z obálky lístek a nahlas přečetla, co na něm stojí. „Najdeš jedno správné řešení, nebo sto nesprávných? Máš na to osmačtyřicet hodin.“ Do ženy znovu někdo strčil a ona na okamžik přestala číst, ale udržela lístek v záběru. Díval se na posloupnost čísel. 75, 73, 3, 9, 101, 8, 75. Jen ať se ti chytrolíni z MIT snaží. Video běželo dál a lidé z davu si konečně začali všímat, co jeho autorka dělá. Vysoký hubený mladík k ní přistoupil blíž a ptal se: „Co to tam máte?“ „Bylo to přilepené na kontejneru,“ řekla a odvrátila se od něj, jako by si vzkaz chtěla nechat sama pro sebe. „Myslím, že to je další šifra.“ „No jasně,“ ušklíbl se hubeňour. „A co tam stojí? Že v knihovně vraždil profesor Plum olověnou trubkou?“ „Hele, blbečku, vypadá to úplně stejně jako ten první vzkaz.“ „Tak ukaž!“ Mladík natahoval ruku po obálce. „Já to našla!“ ucukla před ním žena. „Je to moje.“ „Dej to sem!“ Muž přistoupil blíž a záběr na okamžik vyplnilo jeho červené tričko. Z otřesů obrazu bylo jasné, že se o lístek přetahují. „A mám ho!“ ozvalo se po chvilce. Mladík vítězoslavně zamával zmuchlaným lístkem nad hlavou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297553
100
Isabella Maldonado
„Řeknu to policii!“ zakřičela na něj žena vztekle a přidala ještě několik jadrných slov, kterými zpochybnila jeho inteligenci, mužnost i počestnost jeho matky. „Jestli to je opravdu stopa, kterou tady nechal vrah, tak si tě FBI pěkně podá za to, že ses do toho motala,“ odsekl mladík. „A co tebe, Einsteine? Teďka tam budou i tvoje otisky.“ Mladík se hrdě napřímil. „Jenom se starám o to, aby se to dostalo do správných rukou.“ „Co se to tam děje?“ Na okraji záběru se objevil policista. Šifra si natočil telefon, aby se v něm neodrážely paprsky zapadajícího slunce, a s úsměvem pozoroval, jak ti dva strážníkovi jeden na druhého žalují, že znehodnotil důležitou stopu. Tohle bylo ještě lepší, než čekal. Najednou někdo ostře zaklepal na boční okénko auta. Trhnul hlavou a zamžoural přímo do kuželu světla z baterky, kterou mu policista posvítil do tváře. Když se z prvotního leknutí vzpamatoval, stáhnul okénko. „Tohle parkoviště se na noc zavírá, kámo.“ Měl se ohradit, že je ještě světlo? Vymluvit se na nějaké postižení? Zastřelit ho? Tolik možností… Upoutal ho nevrlý hlas toho policisty. Ten příkrý tón, spolu se zavalitou postavou, strništěm na tváři a řídnoucími tmavými vlasy, mu připomněl něco, co se stalo už před pětadvaceti lety. Bylo mu jedenáct, když k němu pokoje vrazil otec a přistihl ho s tím časopisem. „To je dobře, že už sis sundal kalhoty, chlapče,“ řekl tehdy, když si z těch svých vytahoval pásek, „protože teď ti zmaluju zadnici.“ Od té doby měl pokoj bez dveří. A taky se naučil být mnohem nenápadnější. Jeho otec měl vrtkavou povahu a pro ránu nikdy nešel daleko. Instinktivně se naučil odUkázka elektronické knihy