zeměmi se udržela až do osmdesátých let 19. století, kdy objev Thomasova způsobu odfosfořování českých železných rud vedl k zásadnímu přesunu těžiště rakouské železářské výroby do českých zemí. (2) Na českých zemích dlouhodobě spočívala tíha vojenské porážky na Bílé hoře. Výsledkem toho bylo, že souběžně s růstem absolutistické moci Habsburků dopadl na české země též negativní vliv vídeňského centralismu, patrný v omezování prerogativ Českého království a v hospodářské sféře zejména v preferencích, privilegiích a subvencích poskytovaných rakouskoněmeckým podnikatelům v alpských zemích. (3) Když se začala v 18. století rozvíjet v monarchii tzv. protoindustrializace, vystřídaná v 19. století průmyslovou revolucí, stali se protagonisty těchto převratných procesů z převážné části čeští a rakouští Němci, zprvu hodně pocházející z řad šlechty, později čím dál více z řad bohatnoucího, podnikavého měšťanstva, vydatně doplňovaného přistěhovalci ze sousedních zemí, hlavně z Německa. Jejich výhodou bylo, že se mohli opírat o vydatnější kapitálové zdroje soustředěné v hlavním městě Vídni nebo přinesené z ciziny. Tyto zdroje národně českému podnikání v počátcích industrializace výrazně chyběly, proto se národně české podnikání objevilo na scéně s jistým zpožděním, naplno teprve v druhé polovině 19. století, přičemž se realizovalo nejprve v textilnictví a v zemědělsko-průmyslové výrobě (cukrovary, lihovary, škrobárny aj.) a teprve později postoupilo do technicky mladšího strojírenství, do výroby motorů a aut, do elektrotechniky aj. Avšak na kapitálové investice ve zbrojní výrobě dlouho nedosáhlo. Byl to výraz holé skutečnosti: nejenže „byla zbrojní výroba již tehdy technicky, organizačně a finančně mimořádně náročná“, byla rovněž „příliš riskantní, zvláště když se nedalo (v českém případě – Z. J.) spoléhat na účinnou podporu státních, především vojenských orgánů“.82 Navíc nebyly tehdy ani v jiných zemích podmínky přechodu zbrojní výroby ze stadia řemeslného a manufakturního do stadia strojně továrního nikterak jednoduché, a to jak po stránce technické, tak technologické. Jak je obecně známo, průmyslová revoluce se začala rozvíjet ve Velké Británii sice již v šedesátých letech 18. století, avšak probíhala v prvních dvou až třech desetiletích převážně ve sféře lehkého průmyslu, v podobě zavádění nových pracovních strojů a Wattova parního stroje do textilnictví. Teprve když souběžně s tím začala vzrůstat poptávka po uhlí a železu, přenesl se průmyslový převrat nevyhnutelně také do těžkého 82 Vladimír Karlický, Zbrojní technika. In F. Jílek, ed., Studie o technice v českých zemích 1800– 1918, sv. I., Praha 1983, s. 431.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297500
průmyslu. V tomto procesu stojí za zaznamenání s hlediska zbrojní výroby zejména následující technologické pokroky a technické vynálezy: 1) Převrat v hutnictví železa, jemuž bylo souzeno nahradit ve výrobě zbraní dosud převážně užívaný bronz, postupoval ve Velké Británii ve dvou směrech: a) Vysokopecní výroba dosáhla vyšší výkonnosti, když bylo ve třicátých letech 18. století objeveno zhutňování surového železa pomocí koksu (Darbyové) a tento způsob o čtyřicet let později zevšeobecněl a poté pronikl z Velké Británie do dalších zemí. Milníky dalšího zdokonalení a zvýšení výroby surového železa byly zavedení parostrojního dmychadla (1775), Neilsonova ohřívače větru (1829) a návazně též válcovacích stolic k výrobě různých polotovarů (tyčí, plechů, trubek, kolejnic aj.). V českých zemích a v Rakousku se modernizace železářské hutní výroby prosadila se značným zpožděním, prakticky když už průmyslová revoluce ve Velké Británii vrcholila (okolo roku 1825). První koksová vysoká pec v českých zemích a v Rakousku vůbec byla uvedena do provozu roku 1836 ve Vítkovicích, druhé železářské středisko, vybudované na minerálním uhlí na Kladně, postavilo takové pece až o dvě dekády později, v polovině padesátých let. 83 b) V oblasti rafinace čili výroby kujného železa a oceli se dostavil první zlom okolo roku 1740, když Benjamin Huntsman objevil a zavedl v Sheffieldu výrobu plávkového kujného železa v kelímcích, produkovaného zprvu jen v kilovém množství a nabízeného na trhu za vysokou prodejní cenu. Na evropské pevnině se tento výrobní způsob, Brity dlouho přísně utajovaný, prosadil teprve v první polovině 19. století, např. první tavba v Kruppově podniku v Essenu se uskutečnila roku 1816. 84 V Rakousku se ujala výroba kelímkové oceli až roku 1841 a ani o sedm let později nečinila více než 12 000 tun. O primát jejího zavedení na Moravě (ve Štěpánově) se zasloužili roku 1855 proslulí stavitelé silnic a železnic bratři Kleinové. 85 Německý Krupp začal s pokusy použít kelímkovou ocel k výrobě zbraní ve čtyřicátých letech a prorazil 82F
3F
4F
83 Dějiny hutnictví železa v Československu, red. Jaroslav Purš, sv. 2, Praha 1986, s. 53. 84 Blíže viz Zdeněk Jindra, Když Krupp byl „dělovým králem“…, Praha 2011. 85 Ladislav Jeníček, Kujné slitiny železa ve světě a u nás v 19. stol. do začátků plávkových pochodů. In Počátky výroby plávkové oceli, Rozpravy NTM, sv. 25, Praha 1967, s. 77–78; Oldřich Bohuš, Stručné dějiny ocelářství na území Československa 1830–1975, Praha, TEVÚH 1980, s. 51; Petr Popelka, Zrod moderního podnikatelstva. Bratři Kleinové a podnikatelé v českých zemích a Rakouském císařství v éře kapitalistické industrializace, Ostrava 2011.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297500
na tomto poli v následujícím desetiletí. Rakousko a české země měly v té době k tak výraznému pokroku ještě hodně daleko. Přitom svitla právě v druhé polovině 19. století hromadné výrobě zbrojního kovu velká naděje zavedením převratných způsobů výroby plávkové oceli v Bessemerově konvertoru (1855), v Siemens-Martinově plamenné peci (1865) a v Thomasově konvertoru (1879), doplněné na prahu 20. století výrobou elektroocele. Z těchto rafinačních pochodů přinesl samotným českým zemím mimořádný užitek zejména Thomasův konvertor se zásaditou vyzdívkou, který umožnil předním českým hutím na Kladně, v Berouně, v Teplicích a Vítkovicích plně využít česká, silně fosforečná železorudná ložiska a následně vytlačit alpské hutě z vedoucí pozice v rakouském hutnictví železa. Ovšem k výrobě zbraní, kladoucí na materiál stále vyšší nároky, se nakonec po všelikém testování svými vlastnostmi hodily pouze tři druhy plávkové oceli: ke starší, ale poněkud pracně a draze vyráběné kelímkové oceli přistoupila na kvalitně téměř rovnocenné úrovni siemens-martinská ocel a elektroocel, obě jednak s výhodou výroby na masové bázi a s nižšími náklady, jednak s možností zvýšit jejich kvalitu přísadami vzácných kovů jako niklu, wolframu aj. 2) Pro výrobu zbraní ve velkém a ve vysoké kvalitě byl stejně důležitý moderní a rychlý způsob opracování zbrojního kovu. Tento technicko-výrobní převrat se odehrál brzo po převratu ve výrobě surového železa a oceli na poli strojírenství. Jako první významný milník na cestě od rukodělné k tovární a strojní velkovýrobě zbraní uveďme vynález Angličana H. Maudslaye, který kolem roku 1797 sestrojil technicky zdokonalený a přesný soustruh na soustružení kovů a řezání šroubových závitů, vybavený suportem, saněmi a posouvacím vřetenem. Po něm přišla v následujících desetiletích řada dalších zdokonalení v kovoobrábění, důležitých pro sériovou tovární výrobu pušek a puškových součástek, z nichž vynikl zejména tzv. revolverový soustruh, sestrojený ve Spojených státech roku 1855; tento vývoj předběžně vyvrcholil roku 1873 patentem na rychle pracující automatický revolverový soustruh, sestrojený rovněž v USA Ch. M. Spencerem; tento stroj pracoval s takovou přesností, že činil jednotlivé díly jedné výrobní série navzájem zaměnitelnými. To vedlo v hromadné výrobě ručních palných zbraní v 19. století k naprosto zásadnímu průlomu. Všechny uvedené pokroky ve výrobě surového železa a oceli a stejně tak v kovoobrábění přišly v prvních dekádách 19. století k dobru hlavně erárním a soukromým zbrojním firmám v alpských zemích. Až 100 Ukázka elektronické knihy