ulicemi, které působí prázdněji než za jiných nocí, pomalu, protože v chůzi se cítím jako doma, v té pomíjivosti. Balíček najdu až druhý den ráno. Je to kresba sýkorky na hnědém papíře. Ptáček se na mě dívá tak jako Thomas. Pověsím si ho nad stojan na noty, vedle okna.
* „Tady bydlím.“ Thomas vzletně otevře červené dveře hausbótu, sehne se a jako první vejde dovnitř. „Dáš si čaj?“ Vepředu v podpalubí je malá kuchyňka. Na lince stojí velký obraz — rudé slunce, voda, odraz, barvy. „Krása.“ „Tohle? Ještě to není hotové. Barvy se vyvedly, ale kompozice je neuspořádaná.“ Hledá něco ve skříňkách, pak se otočí, jako by si to rozmyslel, a vezme mě za ruku. Hausbót nadnese vlna. „To je dobře, že jsi tady.“ V následujících týdnech prostřednictvím pohybu obytné lodi poznávám řeku. Seznámím se s labutěmi, které žijí se čtyřmi velkými mláďaty o kousek dál a pravidelně proplouvají kolem kulatého okna nad postelí, postelí, která leží pod hladinou. Seznamuji se se světlem, kterým se voda třpytí, a s mlhou, která rozmazává vlny v dálce. S vodou, kterou po ránu vlhnou prostěradla, kroutí se dřevěné poličky. Seznámím se i se sýkorami, které na jaře hnízdí nad zárubní, se šploucháním vody, se signály z tlumeného světa. Beru si s sebou housle a hraji pro něj; když ležíme v posteli, předčítám mu své poznámky o ptácích. Na nábřeží rostou vysoké stromy, mezi nimi keře, a když se probudím brzy ráno, často si jdu sednout na palubu a poslouchám, dívám se. Není tu takový hluk jako ve městě, slyším vlastní myšlenky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297493
Thomas se mě dotýká, stále znovu, a když chodím po městě, když hraji na housle, když se bavím s ostatními, zase se to vrací, mé tělo si najednou vzpomene na věci, ze kterých se červenám. Tělo má vlastní paměť, vlastní představy o tom, co je důležité. „Klobouk dolů,“ řekne mi Sargent po prvním koncertě, kdy Thomas sedí v sále. „Poslední dobou jsi dobrá.“ Thomas na mě čeká u dveří. Kouří cigaretu, hledí na konec ulice, prsty volné ruky si ťuká o kalhoty. Chvilku se na něj takhle dívám, pak otevřu dveře. Směje se, odhodí cigaretu, uchopí můj obličej do dlaní. „Krása,“ říká a já najednou pochybuji, jestli to myslí vážně, jestli všechno myslí vážně, jestli já to myslím vážně. Děkuji mu a vidím se tam stát, už nejsem nejmladší a určitě ne slibná, a prolomí se to, až když mě políbí, teprve pak zase spatřím jeho.
* V listopadu do Londýna přijede Olive. Zůstane přes noc, paní Sewellová jí připravila pokoj pro hosty. Vidím ji mezi lidmi na nádraží Waterloo, jak se nervózně dívá nalevo napravo jako potápka. „Olive.“ Zvednu ruku, ona hledá, vidí mě. „Pojď.“ Voní úplně stejně, jako když jsem ji viděla naposledy. Nesu jí kufr. „Je to čtvrthodiny pěšky. Jsi unavená? Chceš jet autobusem?“ „Radši se projdu. Celou dobu jsem seděla.“ Podívá se na mě ze strany. „Panečku, tobě to sluší. Jak se ti vede?“ Připadám si jako při něčem přistižená, mumlám, že to ujde. Ničeho si nevšimne, nebo to nedává najevo. Vyprávím jí o městě, ulicích, domech, shonu, o orchestru a nových
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297493
skladbách, které hrajeme. Je menší než v mých vzpomínkách, křehčí, hlas má jakoby tišší. „Jak se má táta s mámou?“ „Ale dobře. Táta konečně dodělal tu sbírku o válce. Už zase se do všeho hrozně plete. Máti je stejná jako vždycky.“ Pohlédne na mě úkosem. „Vadí jí, jak málo píšeš.“ „Ona vždycky přijde s výčitkami.“ „Nemělas nikdy odjíždět.“ Zavrtím hlavou. Rozhořčení, jež jsem už léta necítila, je rázem zpět v plné síle. Zhluboka se nadechnu. Olive za to také nemůže. „A jak se vede tobě?“ Pokrčí rameny, uhne pohledem. „Olive? Nejsi zamilovaná?“ „Možná.“ Přejdeme vozovku, následuje mě, jako bych byla vůdce. „Tak jak se jmenuje?“ „Timothy.“ Nabere dech. „Je mu padesát. A je ženatý.“ „Ach. To je škoda.“ „Má nemocnou ženu, duševně, je hospitalizovaná na psychiatrii v nemocnici. Tam jsem se s ním seznámila, když jsem tam byla s Dudem na terapii.“ „Má tě taky rád?“ „Na tom nesejde, Gwen. Neměla jsem ti to říkat.“ Toho večera přijde na premiéru Beethovenovy Deváté, po skončení jdeme s ostatními do hospody. „To je skvělé, že jsi konečně tady.“ Sargent k Olive stojí příliš blízko, ta po krůčcích ustupuje stranou, dokud nestojí u zdi. „Obě sestry Howardovy, konečně zase spolu.“ Znovu jí políbí ruku. „Jak se mají vaši?“
102 Ukázka elektronické knihy