Podívala jsem se na hodiny. Bylo po desáté. To se Chikondimu nepodobalo. „Zajdeme pro něj?“ Ať už chtěl Jack říct cokoli, po spuštění videa už to nedořekl. Objevilo se logo KOH a zaměstnanec KOH v kanceláři KOH… ale něco bylo jinak. „Zdravím, Lawki 6,“ pravil muž na obrazovce. Odkašlal si. Zdálo se, že se před kamerou cítí nesvůj. „Doufám, že se vám daří dobře.“ Pohled upíral do strany, četl z nápovědy. „Můžeš to zesílit?“ poprosila Elena. Zkontrolovala jsem hlasitost. „Už je to úplně na maximum,“ řekla jsem. „Sotva ho slyším,“ poznamenala Elena. Souhlasila jsem, kvalita zvuku byla přinejlepším průměrná. Poslouchala jsem mužův projev, a ačkoli jsem neměla žádný důkaz, vsadila bych se, že nebyl členem komunikačního týmu. Působil jako záskok, někdo, kdo po dlouhém tichu na schůzce prohlásil: Tak já to teda udělám. Začala jsem si všímat i dalších drobných nesrovnalostí: vyšisovaná látka vlajky KOH, lehce oprýskaná barva na zdech, silná bunda, co měl muž na sobě uvnitř budovy. Něco nebylo v pořádku. Ať už to bylo cokoli, samotné zprávy to vůbec neobjasnily. Vyslechli jsme si překotné hlášení o konfliktech bez kontextu, politických vůdcích, jejichž jména jsme neznali, o všech těch všepohlcujících dramatech, na která se pravděpodobně během jedné generace zapomene. Podívali jste se někdy na titulky na cizí zpravodajské stránce a cítili se úplně mimo? Tak tohle bylo stejné, ale v měřítku celé planety. Vůbec jsme netušili, která bije. „Dávejte na sebe pozor,“ pronesl nakonec muž a nejistě zamával. „Ozveme se za měsíc.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297492
A to bylo všechno. Všichni tři jsme chvíli seděli mlčky a mračili se ještě víc. „Zkus tu před tím,“ řekl Jack. Zkusili jsme ji. Podívali jsme se na další, a když jsme se zase nic nedozvěděli, skočili jsme deset měsíců zpátky, abychom viděli, jestli nám nepomůže jít na to chronologicky. Nakonec se k nám připojil i Chikondi, nic moc neříkal, ale byl připravený s námi tu záhadu rozlousknout. Pár věcí začalo dávat smysl. A to vzbudilo jen další otázky. KOH měla problémy s financováním — to nám došlo, ačkoli se to ve zprávách snažili zlehčovat. Nikdo neřekl, co za nedostatkem financí stojí, ale ze širšího kontextu, ze všeho, co jsme se dozvěděli, to bylo jasné. Zuřila válka. Hladomor. Ve městech, která byla přelidněná, už když jsme odlétali, žilo ještě víc lidí. Je těžké myslet na hvězdy, když vás polyká sama země. A pokud je těžké pouhé pomyšlení, dá rozum, že s penězi je to ještě těžší. Pozorovali jsme, jak je oblečení čím dál ošuntělejší. I ve tvářích se zračila čím dál větší únava. Ale každý soubor zpráv uzavíral ten stejný vzkaz: Jsme na vás hrdí. Dávejte na sebe pozor. Ozveme se za měsíc. Až se jednoho nejasného dne před začátkem dubna 2162 ozývat přestali. Prostě přestali. Seděli jsme tiše okolo obrazovky. Sledováním všech zpráv jsme si rozhodili odletový rozvrh, ale to už se najednou nezdálo důležité. Jack zavrtěl hlavou směrem k obrazovce. Vstal. Začal pochodovat. „Kde jsou?“ zeptal se. „Kam šli?“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297492
Ukázka elektronické knihy