Rituál Stojím nad košem a škrábu mrkev. Je čerstvá, mladá s chlupatými fousy. Ve vteřině se mi vybaví zahrada u dědy a babičky. Lány jahod, brambor i řepy. Nůž zavadí o hranu koše, ruka povolila. Na dlaždice padají slzy a tělo se třese pláčem. Jsou to dva měsíce, a ještě mě to nepřešlo. Naopak, přichází to čím dál častěji. Stesk, smutek a lítost. Babička nás opustila. O Vánocích jsme spolu ještě klevetily a v lednu tu už nebyla. Po prvním šoku přišlo prázdno. Smutek se u mě usadil. Seděl na stoličce u okna jako malý kluk. Dělala jsem, že ho nevidím, a přitom jsem mu tiše šeptala: „Odejdi, já tě tady nechci. Nepřipomínej mi, že už není.“ Na pohřeb jsem nemohla, byla jsem v Maroku. Smutek ale přišel za mnou i tam. Stála jsem pod platanem, uprostřed široké ulice. Vál příjemný vítr a přinášel vůni teplého dne. Na moment mě napadlo, že bych mohla babičce poslat pohled. Vždycky jsem to tak dělávala. Adresu mám vytesanou do paměti od dětství. Komu ho mám poslat teď? Smutek mě zastihl nepřipravenou. Mezitím vyrostl, z malého kluka byl najednou statný muž. „Nech mě, bolí to,“ šeptám mu prosebně. Pak se začal objevovat častěji. Sedí mi za zády jak černý havran. Takhle to nejde, musím jet na hřbitov. Domlouvám se s tátou, půjdeme společně uložit urnu do hrobu. Snažím se na to nemyslet. „A kam mám přijet?“ ptám se nepatřičně. „K tobě, nebo k babičce?“ „Přijeď ke mně, žádná babička už přeci není,“ odpoví sklesle. Stařec smutek se na mě dívá teskným pohledem. Vím, že už neodejde. Sedám si na lavičku u cesty a pláču. Je mi jedno, že lidi chodí kolem. Jako kdybych to až teď pochopi98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297450
la. Kapou mi slzy, pořád. Po cestě z práce, při písničce, při vzpomínce. Nemůžu to zastavit. Je to tento víkend, strašně se bojím. Kupuji velké svíčky ve tvaru růží a malou lucernu. Ve sklenici vezu trochu písku ze Sahary. Nikdy se nikam nepodívala. Sedím na zadním sedadle se sestrou a ukazuji jí sklenici. „Babička bude mít radost,“ řekne. Podívám se na ni a dojde mi, že je na tom stejně jako já. Nevěří. Vystupujeme z auta. U dveří hřbitova stojí ostatní členové rodiny. Nemůžu mluvit, nedokážu nic. Objímám je a hrdlo mám stažené. Jdu tiše, mezi náhrobky, až k němu. Společný hrob. Před několika lety jsme sem ukládali dědu. Vše je připravené, náhrobní kámen se pohybuje na kovových trubkách. Stojíme kolem. Nemůžu se na nikoho ani podívat. Zapaluji svíčky a vysypávám písek. Ticho se do mě dere. Po společných slovech pomalu odcházíme. Jedeme ještě na chvilku k babičce do domu. Naposledy, vzít si něco na památku. Dům je smutný. Ještě stále doufám, že ji někde uvidím. Uschlé kytky v květináčích prozrazují pravdu. Zouvám si boty, abych nenašlapala. Babička byla na pořádek. V kuchyni to vypadá, jako by si jen někam odskočila. Polštář sedí na pohovce, noviny jsou na stolku, utěrka je na opěradle od trouby, pěkně srovnaná. Beru si hrníček, ze kterého pila kafíčko. Pak už musím ven. Nedokážu to všechno zpracovat. Sestra mě bere za ruku a jdeme na zahradu. Staré dveře na mlat jsou rozvrzané. Za nimi zahrada, co nás vychovala. „Pamatuješ, jak sis tady dělala bábovky z písku? A pak tě babička učila péct opravdové buchty? Já jezdila s dědou po poli, učil mě řídit traktor. Měli nás rozdělené. Ty jsi byla víc s babičkou, já s dědou na zahradě. Když jsme neměly klíče, tudy jsme přeskakovaly branku. Hele, ořech. Pamatuješ, jak jsme mezi složenými poleny hledaly zapadlé skořápky? Na té jabloni jsem si zlomila zápěstí. Tady visela houpačka a sem jsme si dávaly malé rádio, když jsme trhaly rybíz 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297450
a okopávaly jahody a jednotily řepu a obracely seno a zalévaly mrkev. Jako kdyby nám teď definitivně skončilo dětství, viď?“ Hlas se jí třese a já zadržuji slzy. Táta nese krabici s fotkami, na chvilku do nich nahlídnu. Nikdy jsem je vlastně neviděla. Jsou tu hodně staré fotografie. Když se s dědou brali nebo spolu vozili kočárek. Taky tu jsou její fotky z mládí se sestrami a rozlámaná podobizna dědy ve vojenské uniformě. A fotky s námi, když jsme byly mimina, a pak při promoci. Jsou tu taky ty pohledy z cest. Schovala si je. Jedeme zpátky, nikdo nemluví. Krabice s fotkami mi sedí na klíně, ale někdo tu chybí. Pan Smutek tu není. Rozloučil se se mnou na hřbitově, že tam zůstane. Že mě tam jen odvedl, potřebovala jsem prý ten rituál. Dokončit to a uzavřít. Teď mám jít zase dál, dá se ještě hodně stihnout.
100 Ukázka elektronické knihy