Alexandr Mitrofanov: Mrazík s pendrekem v ruce
„Stejným způsobem je třeba zacházet s idioty, blázny, zločinci od narození, a možná také s nevyléčitelně nemocnými, hrbáči, slepci apod. Takové zákony se samozřejmě nebudou líbit naší skuhravé inteligenci, ale už je na čase přestat počítat s její konzervativní a kontrarevoluční ideologií. Vydržování neužitečných lidí přichází stát příliš draho. Tuto kapitolu výdajů musíme zkrátit až na nulu,“ cituje Gorkij vesnického učitele. Zastavuje se také u lhostejnosti ruských vesničanů k cizímu neštěstí: „Lidi chcípaj, cesty nám dlážděj, řekl mi stařík v Novgorodu a jeho krasavec syn, frekventant vojenské školy, tuto otcovu myšlenku rozvinul takto: Je to velké neštěstí a hodně lidí pomře. Ale kdo to bude? Lidi slabí, ošoupaní životem. Ti, kteří přežijí, se budou mít pětkrát líp.“ Podle Gorkého zní hlas skutečného ruského rolníka, který tehdy tvořil většinu obyvatelstva země, právě takto. Spisovatel dodává: „Nastínil jsem tak, jak já ho chápu, prostředí, v němž se odehrála a odehrává tragédie ruské revoluce. Je to prostředí polodivochů… Krutost forem revoluce vysvětluji mimořádnou krutostí ruského lidu.“ Gorkij nemohl žít jen s tíhou těchto vědomostí bez jakýchkoli nadějí. Svou naději vtělil do této představy: „Polodivocí, hloupí, těžkopádní lidé ruského venkova vymřou, všichni ti téměř strašní lidé, o nichž jsem psal výše, a na jejich místo přijde nové plémě, lidé gramotní, rozumní, bodří. Podle mého názoru to nebude příliš ‚milý a sympatický ruský lid‘, ale konečně lid věcný, nedůvěřivý a lhostejný ke všemu, co nemá bezprostřední vztah k jeho potřebám.“ A přesto se Gorkij neudržel a napsal tuto větu: „Ať už se lidé řídí jakýmikoli idejemi, ve své praktické činnosti stále zůstávají zvířaty.“ To jsou slova z roku 1922. Na začátku roku 2021 je naplnili státní ozbrojenci v ulicích ruských měst.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297449
Část druhá: Kořeny zla
Kam se ale poděly ostatní společenské skupiny? Dobře, řekne si čtenář, ale Gorkij přece psal jenom o vesničanech, i když je měl za většinové ruské obyvatelstvo. Vyvstávají ihned dvě otázky. Za prvé, kde jsou ostatní společenské skupiny? Za druhé, spisovatel to pozoroval před sto a více lety. To se za tu dobu nic nezměnilo? V letech 1908–1914 se obyvatelstvo Ruského impéria vykazovalo takto: 15 procent žilo v městech a 85 procent na venkově. Pro srovnání, ve stejné době byla proporce v Anglii a Walesu opačná: 78 versus 22 procent. Jiné evropské země a USA již tak propastné rozdíly ve srovnání Ruskem neměly (kromě Norska s 72 v. 28 procent a Německa, kde to bylo 56,1 v. 43,9 procenta). Stejně ale byla proporce v USA 41,5 v. 58,5 procenta, ve Švédsku 22,1 v. 77,9 procenta a v maďarské části Rakousko–Uherska 18,8 v. 81,2 procenta. Co se městského obyvatelstva týče, bylo Rusko poslední. Gorkij zmiňuje „tragédii ruské revoluce“ v roce 1917. Uvolnila mimo jiné mechanismy, které již byly v ruské společnosti založeny a které začaly pracovat a ničit různé sociální vrstvy. Občanská válka 1918–1922 se stala jedním z nejkrvavějších vnitrostátních konfliktů v dějinách. Dodnes nejsou přesně vyčísleny všechny lidské oběti, které znamenala pro zemi. Odhad se proto liší v rozmezí od 10 do 17 milionů, kromě toho na dva miliony obyvatel Ruska raději emigrovalo, než aby zůstalo žít pod bolševiky. Před rokem 1917 vykazovalo Rusko 91 milionů obyvatel. Do emigrace odcházeli především obyvatelé měst s vyšším sociálním statusem, protože je bolševici prohlásili za třídní nepřátele a rozpoutali proti nim teror, který většinou končil fyzickou likvidací. To byl jeden záporný bod v beztak slabém postavení měšťanů v porovnání s vesničany. Druhým faktorem, který přispěl k vymýcení mentality a sociálního 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297449
Alexandr Mitrofanov: Mrazík s pendrekem v ruce
chování vzdělanější a civilizovanější části obyvatelstva, byla politika bolševické vlády. Aby měli bolševici jistotu, že se nejchytřejších lidí, kteří by je mohli ohrožovat, nadobro zbavili, provedli nejen kruté čistky, ale v letech 1922–1923 také demonstrativně naložili na loď a poslali do ciziny špičky tehdejších opozičních intelektuálů včetně nejznámějších filozofů. Na přímý Leninův příkaz bylo vyhnáno ze země 81 opozičníků spolu s rodinnými příslušníky, což činilo dohromady až 272 lidí. Tato akce mnohem později dostala název„loď filozofů“, který je znám dodnes. Lenin a jeho soudruzi se formálně opírali především o proletariát jako hrobaře kapitalismu, jenž je zároveň natolik primitivní, že potřebuje být veden Stranou tvořenou chytřejšími lidmi, kteří ovládají marxismus. Jenže Rusko bylo vesměs rolnickou zemí. I mnozí dělníci byli pouze včerejšími venkovany, kteří si zachovali mentální a sociální rysy původního prostředí. Nebylo náhodou, že jeden z prvních Leninových dekretů se jmenoval Dekret o půdě a odevzdával rolníkům půdu předchozích vlastníků, tedy statkářů. Rolníci, kteří měli poprvé v dějinách svolení státu k násilí, ho v celé šíři uplatnili při zabírání půdy. Zvěrské zabíjení statkářů a jejich rodin a ničení kulturních hodnot, které vesničané nenáviděli jako projev cizáckého života, se dělo po celé zemi, zmenšilo fyzickou přítomnost jiného živlu než rolnického a přispělo k vymýcení civilizačních vzorců, které byly spojeny s třídou vlastníků. Současně bolševické vedení zrušilo platnost všech dosavadních zákonů a nařídilo soudruhům v represivních orgánech, aby se řídili výhradně zájmy revoluce a svým třídním cítěním. Tito soudruzi v sobě nesli rolnický vztah k násilí a také k těm „študovaným“ a nepotřebovali nápovědu, co s těmito „neužitečnými elementy“ mají udělat. Netrvalo dlouho a sovětská moc rolníkům nejdříve půdu sebrala a později z nich učinila novodobé nevolníky, kteří byli 100
Ukázka elektronické knihy