slyšet, maminko, rozumíš?“ řekl jí, když od hrobu odcházeli. Přikývla. „Nikdy,“ opakoval otec. „Taky mě mohli kvůli němu propustit, a co bychom potom dělali?“ Dělali, dělali, není… má své mauzoleum… opečovávané ostatky… tatínek ho nezná a máma mu před tátou nikdy neřekne jménem… jen ty květy na stole, jako na hrobě… Jeho oči už nevidí nic, je v nich jen bělmo bez zřítelnic… Walter zřejmě na okamžik usnul. Něco ho z dřímot probralo, ale vyburcované smysly vnímaly znovu už jen ticho. Mžitkovité útržky tmy se mu pohybovaly před očima. Ref lexivně dvakrát třikrát polkl a odkašlal si. Pohnul rukou. V prstech ale ještě neměl tolik síly, aby přikrývku uchopil a odhrnul. „Mladý pane?!“ Zprudka se posadil, dril převážil nad ostatním a zažitá reakce vyvolala slabost kolem žaludku – dnes už jen to. Dvacetiletý stařec, pomyslel si Walter, nic víc než dvacetiletý stařec. Slyšel šoupavé kroky na schodech. Steinová měla na nohou staré sešmaťchané trepky. „Mladý pane.“ Určitě již stála na odpočívadle a rozhodovala se, zda má pokračovat dál. „Už jdu,“ vykřikl. „Tak jste se konečně probral,“ shledala s úlevou, „čekáme jen na vás. Už přišla Róza i pan Rapl a osm už dávno bylo.“ „Hned přijdu.“ Na chvilku rozsvítil slabou žárovku u stropu a pohlédl do zrcadla. Světlo mu dopadalo na záda a rýhy v bledé tváři v tomhle osvětlení vynikly. Úzké a rozespale mžikající oči, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297447
tenké a křečovitě sevřené rty. Přeležené vlasy, trčící do všech stran. Nabral z porcelánového umyvadla do dlaně trochu vody a marně se je pokusil upravit. Šedivěly mu, rychle ztrácely barvu a při tom jemněly a lámaly se. Lepší to už nebude, usoudil. Snad se mě Róza nelekne. Sešel dolů po schodech a prošel dveřmi, jež držela Steinová doširoka otevřené. Dřevěný stůl, stojící obvykle pod oknem, byl přesunut do středu místnosti a na každé z jeho stran byla přistavena židle. Dvě z nich už byly obsazeny. „Dobrý večer,“ pozdravil, když vešel. „Dobrej,“ řekl muž a dívka se na Waltera usmála a sotva slyšitelně na pozdrav odvětila. „S Rózou už se znáte,“ představovala je Steinová a přitom na dívku poťouchle pomrkávala. Byla drobounká jako panenka. Dlouhé zrzavé vlasy měla uprostřed rozděleny pěšinkou a kolem tváří jí splývaly až na ramena. Kabát, v němž ji Walter obvykle vídal, visel na věšáku vedle dveří, a oblečena byla v květovaných šatech přepásaných textilním páskem. Ve mdlém světle slabé žárovky její bílá pleť ztmavla a pod lícními kostmi vyvstaly stíny. Steinová pokračovala: „A tohle je, pane Raple, mladý pan Walter.“ Chlapík mu nabídl ruku ke stisku. „Však my se taky známe.“ „Od vidění,“ potvrdil. „Oba děláme pro město a tam zná každý každého. Celý den na ulici – v slunci, v dešti…“ Walter si prohlížel ruku položenou ve své dlani. Svrchu na ní byly vytetovány všechny kůstky, jež šlo tušit uvnitř. Zápěstní, záprstní, články prstů. Jako by do ní nahlížel 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297447
rentgenem. Čáry modrým inkoustem byly provedeny velmi věrně a dojem kostlivce byl dokonalý. Rapl ho sledoval. „Prohlížíte si mý obrázky. Rád bych se jich dneska zbavil, ale bohužel. To víte, nechal jsem si je udělat po válce v lágru. Tenkrát mi to přišlo jako dobrej nápad. Teď už je to horší, ale dětem se to líbí. Každou chvíli se jim musím někde předvádět.“ Zblízka vypadal starší, ale možná to bylo tím lágrem, v němž se stárne rychleji. V lágru a na frontě, pomyslel si Walter. Pustil Rapla a mimoděk si prsty zajel do vlasů. „Taky jsem si všiml, že máte na ruce tetování,“ řekl po pelář. „A určitě máte vytetovanou v podpaží i krevní skupinu. To máme všichni, co jsme byli ve válce,“ obrátil se ke Steinové. Walter napřáhl pravou ruku před sebe a ukázal jim dlaň. „To není tetování,“ řekl, „je to vlastně cejch… jizva.“ Rapl se předklonil. „Ukažte,“ zblízka se podíval. „Runový znak.“ „Ano,“ přisvědčil Walter, „Tyr.“ „Však už jsem si toho taky párkrát všimla,“ řekla Steinová, „vypadá jako nějaká obyčejná šipka.“ „Máte pravdu. Nic zvláštního na ní není,“ řekl Walter. „Nikdy jste mi nevyprávěl, kde jste k ní přišel,“ vyzvídala. Rapl pokyvoval. „Poznačili vás. Asi jste byl pro ně důležitý. Ale proč ji máte právě ve dlani? To je pro tetování dost zvláštní místo.“ „Jsem rád, že už je to všechno pryč,“ odmítl otázky Walter, „nechce se mi vzpomínat.“ „Tak já přinesu tu buchtu a čaj,“ nabízela se Steinová, „nebo kávu? Ještě tu nějakou mám. Kdo chce radši kafíčko?“ 100 Ukázka elektronické knihy