Postavil se na postel, tác plný rektálních teploměrů a lahviček s léky rozmetával po celém oddělení a přitom křičel: „Do zadku už ne. Do zadku už ne.“ Nevím, jestli si pana Sancheze ponechali na psychiatrickém oddělení, kam ho poslali na pozorování, ale vím, že pan Sanchez promluvil za mě i za ostatní pacienty, kteří jsme byli příliš slabí a submisivní, než abychom se ponižujícímu zacházení vzepřeli. Výzkumník Ed Megargee se dotazoval skupiny odsouzených vrahů na to, jak v minulosti zvládali agresivitu. Rovněž je podrobil řadě osobnostních testů, aby zjistil, jestli jsou mezi nimi nějaké rozdíly.81 Zjistil, že ve srovnání s normální populací jsou při vyjadřování agresivních pocitů buď bez zábran, anebo mají zábrany nadměrné. Impulzivní typy měly dlouhou historii rvaček a těžkého ubližování na zdraví. Na druhé straně, u příliš inhibovaných vrahů byl jejich zločin první příležitostí, kdy své skrývané pocity projevili navenek. Navzdory provokacím v minulosti málokdy či vůbec kdy dokázali své nepřátelské pocity vyjádřit, byť jen slovně. Tento výzkum rovněž odhalil, že na rozdíl od vražd spáchaných impulzivnějšími typy byly vraždy spáchané nadměrně inhibovanými muži všechny neúměrné aktuální situaci. Zjistili jsme, že extrémně nesmělí jedinci jsou více inhibováni než nikoli nesmělí, měřeno podle osobnostního testu (MMPI). Mel Lee z našeho výzkumného týmu nedávno zjistil, že u lidí, kteří se dopustili své první vraždy, je větší pravděpodobnost, že jsou nesmělí, než u pachatelů opakovaných útoků. Ve vězeňském vzorku 20 lidí z každého typu 70 % vrahů prvního typu uvádělo, že jsou nesmělí, zatímco u opakovaně agresivních pachatelů byla nesmělých pouze jedna třetina. Patologické dopady nesmělosti u žen jsou méně patrné než u mužů. Společnost neschvaluje ani neposkytuje možnosti uspokojení při neosobním sexu; lokální hospůdky mezi zákazníky nerady vídají ženy. Jejich osamělá existence v domácnosti, oddělená od běžných povinností podnikatelského světa, činí neschopnost ženy normálně fungovat méně patrnou než u jejího mužského protějšku. Nesmělá žena si může psát deník coby šílená, osamělá, frustrovaná žena v domácnosti, aniž by si její deník někdo kdy přečetl. Může být alkoholičkou již dávno předtím, než si toho kdokoli všimne, pokud se jí daří posílat děti do školy a podávat večeři na stůl. Patologie je však přítomna, i když není ozářena neónovými světly. Osamělost a izolace nesmělé ženy se nejspíš projeví duševní depresí, jež vyústí do zneužívání léků, alkoholových excesů, umístění v psychiatrické léčebně a do bezmoci, které často končí pokusem o sebevraždu. (O sebevraždu se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297351
pokouší více žen než mužů, ale muži jsou v tom lepší – používají smrtelnější zbraně.) Muži, kteří nezvládají nároky společnosti a tak či onak se hroutí, se často dostávají do péče chápajících žen. Když na to manželky nemají, zůstanou opuštěny. Nedávno se objevila zpráva, že manželé mnohem častěji opouštějí své ženy alkoholičky, než manželky opouštějí muže alkoholiky. Proto nesmělá žena, bez možností uspokojení, jež jsou dostupná nesmělým mužům, a s ještě větší mírou osamělého uvěznění, může ztrácet soudnost nenápadněji, bít své bezmocné děti, hledat náhradu společenských stimulů v oblíbených televizních pořadech a kvízech nebo prožívat intimitu a sexuální naplnění pouze v nerealistickém světě vlastních fantazií. Když se extrémně nesmělý člověk postupně stává anonymní postavou, vzdává se vlastní individuality a stává se pouhým objektem na sociální scéně. Ztratit se v davu je jednou z možností obrany proti tomu, že by byl člověk identifikován v ohrožujícím prostředí, podobně jako se žáci snaží stát neviditelnými, když paní učitelka položí otázku, na niž neznají odpověď.82 Jakmile se však nesmělí lidé stanou objekty, je možná pravda, že jediná možnost, aby je vůbec někdo bral vážně, vede skrze agresivní a destruktivní činy. „Jestliže mě nenecháš si s tebou hrát, tak ti rozkopu ty tvoje bábovičky, a pak budeš muset mou existenci a sílu uznat.“ Je-li chronicky nesmělý člověk přitlačen ke zdi nějakou ponižující silou, má dvě možnosti: stát se nerozlišitelným od zdi, anebo projevit sílu osobnosti a zeď zničit. Mnohé společenské, psychologické a ekonomické tlaky, které nám berou pocit osobní hodnoty, každého z nás skrytě přetvářejí v potenciálního vraha. Zde je třeba zdůraznit, že musíme své děti povzbuzovat k vyjadřování pocitů – pozitivních i negativních – právě v tom okamžiku, kdy je prožívají. Nejde jen o to, že jim to má být dovoleno, v tomto úsilí sdělovat silné emoce musí být podporovány, i když jsou tyto emoce zpočátku pro druhé zneklidňující. Bez této komunikace není změna možná a nesmělý člověk je uvězněn v nesnesitelné situaci. Výsledkem je někdy agresivní vztek namířený proti druhým, možná proti nevinným obětem viktimizace samotného nesmělého člověka. Matka, která bije a zneužívá své dítě, může klidně být osamělým, nesmělým člověkem bez přátel a bez společensky přijatelné možnosti vybití vlastní agresivity. A k tomu její malé dítě nepřestává plakat nebo potřebuje příliš často vyměňovat pleny – a pohár přeteče. Musíme však nicméně uznat, že čin náhlé agresivity je výjimkou. Co tedy udělá inhibovaný nesmělý člověk, který svou agresi nikdy neobrací navenek? Ta se pak může obrátit pouze jediným možným směrem. Obrátí-li se agresivita
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297351
dovnitř, nastupují pocity bezcennosti, neschopnosti, sebepohrdání a deprese. Tento pocit zoufalství a bezmoci potom připravuje cestu pro závěrečné zničení vlastního já – pro sebevraždu.
Nesmělost, submisivita a sociální ovládání Kdybychom mohli vést rozhovory s lidmi, kteří byli v kontaktu s některým z impulzivních vrahů den předtím, než se přestal ovládat, co si myslíte, že by nám asi řekli? Domnívám se, že bychom uslyšeli, jak byl dobrý, jaké to bylo potěšení mít ho ve třídě, v domě nebo v zaměstnání. Jakožto skupina by obdrželi výborné známky za „dobré občanství“, za „kázeň“, za „plnění příkazů“. Tito nesmělí mladí lidé pravděpodobně nikdy nedělali problémy ani nepořádek. Ve třídě nebyli divocí a neoznačili bychom je za hyperaktivní. Znali své místo a drželi se ho. Dělali to, co se od nich očekávalo, a podřizovali se všem pravidlům a nařízením. Právě o takový základ submisivity se musí opírat utlačovatelské formy společenské a politické nadvlády. Do značné míry jsou nositelé socializace (například rodiče, učitelé a příbuzní) nezáměrnými pomocníky při přípravě příští generace, aby se podvolila stávající mocenské struktuře generace současné. Slouží jako skrytí agenti, hovoří o „svobodě“ a „růstu“, ale ve skutečnosti šíří strach z „příliš velké svobody“, z „přílišného vyčnívání“, z riskování a předvádění se. Tisíce nesmělých lidí, jichž jsem se dotazoval, říkají, že nesmělost u nich mohou způsobovat autority tím, jakou roli mají ve společnosti nebo jaké mají zkušenosti. Tento poznatek, formulovaný maličko jinak, ukazuje, že se naučili se autorit bát. Nikoli je respektovat a obdivovat, ale bát se jich. Nesmělí lidé se nepostaví autoritě, které se bojí. Určitě to neudělají otevřeně a veřejně. Jsou jako stydlivá mladá Carol Burnettová, která nám říká: „Ve škole jsem byla velmi tichá a byla jsem dobrou žákyní – udělala jsem všechno, co paní učitelka řekla – uznávala jsem autoritu.“ Namísto toho se z jejich mlčenlivého odporu k bezpráví, pokud je vůbec vnímají, stává nevyslovená podpora „tiché většiny“. Z nesmělých dětí, které byly vidět, ale nikoli slyšet, se stali nesmělí dospělí, kteří nejsou ani vidět, ani slyšet a stávající vládnoucí moci nepůsobí problémy. Většině rodičů nijak nevadí, že mají stydlivé dítě; řekl bych, že je jim to milejší, než když je jejich dítě prostořeké a nezávislé. Teprve když se stane „příliš stydlivým“, začnou si dělat starosti. A tak „řád slušného občana“ získává „pan Nesmělý“. Tento vzorec výchovy širokého segmentu společnosti k tomu, aby přijímal dominanci druhých, je patrný na třídních a kastových praktikách v mnoha zemích. Podle geniální teze Ericha Fromma z knihy Strach ze svobody prospívají totalitní vlády, tak jako byla ta Hitlerova, jsou-li lidé vedeni k výměně svobody za
100 Ukázka elektronické knihy