Se středověkými univerzitami jsou spojeny pojmy autonomie, samostatnost, svéprávnost. V jakém kontextu chápeš tyto výrazy dnes a v čem vidíš největší problémy v těchto oblastech v rámci středoevropského prostoru (vliv státu, tlak médií, trhu, moderních ideologií apod.)? Je tu určitý paradox. Univerzity v historické perspektivě odolaly různým pokusům o ovládnutí ze strany státní moci. Dokonce i tam, kde se jich totalitní ideologie pokusily zcela zmocnit, k tomu došlo vždy jen dočasně a „nedokonale“, jak to nakonec dokládá i řada detailních studií zabývajících se dějinami univerzit v době nacismu a komunismu. Zdálo by se, že v současné svobodné a demokratické společnosti univerzitám už žádné nebezpečí nehrozí. Ale tak to bohužel není a tlak na univerzity v poslední době sílí. V diskusích o svobodě univerzit, které se ve světě vedly třeba na konci 20. století, byla spatřována rizika především v silnějším působení trhu a s tím souvisejícím tlakem podnikatelských zájmů nebo v hrozbě státní centralizace, která by oslabovala akademickou autonomii. S odstupem času se zdá, že tyto obavy se úplně nepotvrdily. Univerzity dnes ohrožuje něco na první pohled mnohem méně zřetelného, hůře definovatelného. Tedy něco, čemu se dá i obtížněji bránit. Nazval bych to kulturou nebo ideologií politické korektnosti a všeho, co s ní souvisí. Pro univerzitu totiž musí platit, že v rámci svého výzkumu mohou akademici dojít k jakýmkoliv poznatkům, že mají právo je zveřejnit, být vystaveni kritice, diskutovat o nich. Hypotézu nelze falzifikovat, pokud ji nesmím vyslovit. Ale základním principem univerzity je, že mohu formulovat jakoukoliv hypotézu, a teprve ta je vystavena kritice, ale kritice na základě jasných pravidel,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297319
chcete-li teorií a metod. Pokud bychom připustili, aby se to, co se dnes v západním světě odehrává ve veřejném prostoru, přeneslo přímo na univerzity, zabijeme to, co je na univerzitě nejcennější: svoboda myšlení a kritičnost. Tím ale ztratíme všechno.
Univerzity během dějin často určovaly, co vytváří příslušnou elitu společnosti. V jakém smyslu se to děje dnes? Jsou nyní univerzity ve střední Evropě formující a aktivní? Tato otázka je složitá mimo jiné proto, že se hodně proměnilo chápání společenských elit. Kdo dnes vlastně tvoří elitu a co jsou její charakteristiky? Jsou to ti, kteří ovládají společenský diskurz třeba proto, že mají peníze? Nebo ti, co se prodávají na sociálních sítích a jsou považováni za tzv. celebrity? Jsou elitou vysokoškolsky vzdělaní lidé? Ale pak by už v řadě zemí elitu tvořilo přes 50 % populace… Nebo se můžeme ptát, zda univerzity určují společenskou debatu, zda třeba nastolují nějakou agendu, řečeno jazykem mé disciplíny. Jenže veřejný prostor se nám rozpadá. Má více segmentů, které se navzájem prostupují, ale současně jsou částečně izolovány. Proto se pokusím odpovědět na tvoji otázku jinak. Univerzity jsou pro současnou společnost zásadní, minimálně proto, že poskytují širším společenským vrstvám vzdělání, bez kterého by se dnes nemohly uskutečňovat ani základní společenské aktivity a procesy. Tedy vlastně není potřeba přemýšlet nad tím, jestli univerzity působí na formování elity, anebo přímo formulují klíčová témata společenské diskuse. Důležité je, že bez nich je současná společnost se svými funkcemi zcela nepředstavitelná. Tedy ano, univerzity jsou v širším slova smyslu stále formující.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297319
Zřejmě všichni pozorujeme velkou změnu, která se týká technických vymožeností, sociálních sítí, mentální změnu týkající se vědomí kulturní jednoty. Jak na tyto podněty univerzity a vysoké školy reagují – konzervativně, nebo naopak příliš vstřícně? Existuje v této oblasti střední cesta? Nejspíše nejde univerzálně odpovědět na to, jak se s novými technologiemi, komunikačními možnostmi a s nimi souvisejícími výzvami vyrovnávají univerzity. Některé lépe, některé hůře, některé konzervativně, jiné až aktivisticky. Důležitá je podle mě jiná věc. Už dlouho říkám, že aby mohly univerzity plnit svoje základní poslání, musejí se proměňovat. Aby si zachovaly identitu, tak se musejí přizpůsobovat novým společenským funkcím a taky novým způsobům komunikace. Toto není dialektika ani nějaký řečnický paradox. Je to popis skutečnosti a moje hluboké přesvědčení. A v tom je možná i ta střední cesta, na kterou se ptáš. Univerzity mohou využívat všechny moderní nástroje, sociální sítě, on-line výuku, všechno, co by dříve bylo nepředstavitelné, pokud to slouží tomu základnímu cíli: posilování autonomního společenství učitelů a studentů na společné cestě k poznání. Uvědomme si také, že dnes procházíme mnohem větší a hlavně dynamičtější změnou, než byl vynález knihtisku. To je pro tak tradiční instituce, jako jsou univerzity, samozřejmě obrovská výzva. A troufám si tvrdit, že většina z nich se s tím dokáže vyrovnat.
Změny se netýkají pouze mladších generací, studentů. Týkají se i změn sociálních rolí pedagogů. Pěkně je to
100 Ukázka elektronické knihy