„Podívej,“ vydechl jsem. „Nechápej to špatně, ale já od Signara nic nechci. Jak už jsem ti řekl, byl to tvůj otec, ne můj. Dělej si s tím, co chceš, dobře? Pro mě za mě tam založ kočičí útulek. Tak zatím.“ Nastartoval jsem auto a Magnus o krok ustoupil, ale celou dobu mě sledoval. Díval se, jak couvám, otáčím se a vyjíždím na silnici. Bylo to jen gesto a já to dobře věděl, ale v tu chvíli mi nic jiného než gesto nezbývalo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297292
11 Remi se rozhodl umístit vyšetřovací tým do zasedačky s výhledem na ulici, ale na Hentzeho vkus tam byl až moc velký kravál, a tak si pro sebe zabral ještě vedlejší místnost, aby měl trochu ticha a klidu. Jedna z výhod práce v neděli: na stanici nebyl nikdo, kdo by se s ním o kancelář vedle zasedačky pral. A vlastní prostor znamenal i to, že fotografie z místa činu a odhalené tělo Erly Sivertsenové nebude okukovat každý kolemjdoucí. Hentze ještě pro jistotu zatáhl žaluzie na oknech kanceláře a teprve potom si fotky pověsil. Vybral jenom šest z nich: záběr na boudy z dálky, tři snímky Erlina těla na místě nálezu, jeden záběr zblízka na ránu v její hrudi a jako poslední nápis na dřevěném trámu. Právě si na tabuli vedle fotek sepisoval všechno, co zatím zjistil, když se ozvalo zaklepání. „Ano?“ zavolal Hentze. Ve dveřích se objevila Oddurova hlava. „Hjalti? Máš chvilku?“ „Jasně, pojď dál.“ Oddur vešel s notebookem v podpaží. Byl to jeho vlastní počítač. „Mám tu pár fotek Erly Sivertsenové, které bys měl asi vidět,“ řekl. „Ty už ses dostal do jejího počítače?“ „Ne, zatím ne. Nejprve musím překopírovat pevný disk, než se v tom začnu hrabat. Tyhle jsou ze záložního disku, který jsem našel 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297292
v jejím pokoji. Očividně si všechno svědomitě zálohovala,“ vysvětlil s nádechem souhlasu v hlase, jako by už jen to dělalo z Erly Sivertsenové rozumnou ženu. „Aha. Tak mi ty fotky ukaž,“ pobídl ho Hentze. Oddur položil počítač na stůl a vylíčil Hentzemu, co Annika zjistila při Veerleině výslechu o muži, se kterým se Erla Sivertsenová před dvěma dny pohádala po lovu velryb v Sanduru. „Připadalo mi to jako dobrá stopa, a tak jsem prověřil soubory z pátku a našel jsem fotky, které toho dne pořídila,“ pokračoval Oddur. Ťukl do klávesnice a na obrazovce se objevilo několik obrázků. „Z toho dne jich má asi tři stovky, ale jen na těchhle je zachycený chlapík, který porcuje velrybu,“ dodal Oddur a zvětšil první snímek na celou obrazovku. Muž v brodicích kalhotách se shýbal nad pupkem velryby, zády k objektivu. Oddur projel jednu fotku za druhou až k poslední z nich, kde stál muž zpříma a díval se přímo do foťáku. Měl otevřenou pusu, jako by právě něco říkal, což mu spolu se zvednutým nožem dodávalo na výhružnosti. „Neznám ho,“ zavrtěl hlavou Hentze. „Mohl bys to rozeslat, jestli ho někdo nepozná? Ale vyřízni ho, ať tam není vidět kudla a pozadí.“ „Jasně, žádný problém. Hned to rozešlu,“ slíbil Oddur. „Čistě ze zvědavosti, kolik fotek na tom disku měla?“ „Celkem? Nevím. Prošel jsem zatím jenom pár složek, ale odhadem to bude několik tisíc.“ „Tolik?“ vyhrkl Hentze překvapeně. „Na profesionálního fotografa to je vlastně ještě docela málo,“ pokrčil rameny Oddur. „Zdá se, že si pečlivě vybírala, co vyfotí. Necvakala jen tak naslepo s tím, že to později protřídí.“ „A co její e-maily, facebook a tak – dostaneme se tam?“ 100
Ukázka elektronické knihy