neviděl do obličeje, když se míjeli. V posledním okamžiku vzá jemného míjení se Bedřich podíval na druhou stranu ulice ve snaze prohlédnout si slídilovu tvář. Setkal se však přímo s jeho pohledem. Uhnul rychle očima jinam, ale už bylo pozdě. „Haló, počkejte,“ ozvalo se z druhé strany ulice a muž, kterého si chtěl Bedřich jen kradmo prohlédnout, přecházel přes cestu směrem k němu. „My se přece známe! Vy jste ten střelecký šampión ze Zbrojovky, nemýlím‑li se! No vzpomeňte si přece. Byl jsem za vámi s dvěma pány z místní úřadovny gestapa. Tehdy, jak jste měli moc práce a nemohl jste pánům předvést své střelecké umění! No, už si vzpomínáte? A omlou vám se, Standa Ptáček jméno mé,“ představil se muž. Takže jsem se nemýlil, blesklo Bedřichovi hlavou. Tenhle Ptáček určitě sledoval muže z Obrany národa. Proč ale nepo kračoval ve sledování a přešel na moji stranu cesty? „Kampak máte namířeno?“ ptal se muž Bedřicha, kterému však v mysli zablikalo varovné světélko a rychle si vymyslel výmluvu, aby neřekl, že měl cestu na hřbitov. „Blíží se Vánoce a nahoře nad městem roste husté smrkové houští. Jdu si tam vyhlídnout vánoční stromek, protože je třeba tu houštinu už prořezávat.“ „No, vidím, že jste plánovitý člověk, to je dobře,“ pochvá lil ho Ptáček. „Takže kdybych chtěl vánoční smrček, můžu za vámi do Zbrojovky přijít? Pánové z gestapa se stejně chtějí u vás zase někdy brzy zastavit a jít s vámi a s vaším kolegou na střelnici.“ „To víte, že ano, rádi posloužíme,“ řekl Bedřich, Ptáček mu podal ruku na rozloučenou a oba šli dále svou cestou. Druhého dne ráno v práci při nejbližší příležitosti popsal celou situaci Jardovi Křečkovi. „Takže je to jasné. Němci cosi tuší. Naši ale už také určitě vědí, že jsou sledováni. Budeme muset nějaký den počkat. Pokusím se pak získat nějaké informace.
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297289
Zatím nepodniknu žádné kroky a ty už na hřbitov nechoď. Najdu způsob, jak mluvit s panem Sousedíkem. Vymluvil ses teda skvěle, ten nápad s vánočními smrčky byl geniální. Mu síme být opatrní, v Čechách už zatkli pár našich z Obrany národa. A bůhví, co kdo prozradil při výslechu. Možná je chyba, že ty víš o mém kontaktu s panem Sousedíkem. Protože kdyby nedej bože došlo k tomu, že tě gestapo dostane do spárů, pro zradíš všechno.“ „Jak to můžeš říct?“ podrážděně odpověděl Bedřich. „Protože si totéž myslím o sobě. Kamaráde, netušíš, jaké mají metody a čeho všeho jsou schopni. Ty jejich výslechy nevydrží nikdo.“ „Tohle neříkej,“ odsekl Bedřich. „Prostě nemůžeš vědět, kdo co vydrží. A možná že podceňuješ i sebe. Jardo, ty víš, že jsem uvažoval o útěku do Anglie. Kdyby se cokoliv přihodilo a já musel utíkat, prosím tě, využiješ našich kontaktů na Němce ze střelnice a doprovodíš moji ženu, až půjde ohlásit moje zmi zení. Musí to jít oznámit, tomu snad rozumíš! Jedině tak se dostane z podezření a vyhne se sankcím.“ „Kamaráde, nebuď bláhový. Nevyhne se ničemu. Proč myslíš, že trestají celé rodiny, když někdo uteče přes hranice? Jenom proto, aby odstrašili ostatní. Jenom proto, aby bylo všem jasné, že každý, kdo uteče, vystavuje postihu celou svoji rodinu. Nevím, jak by se Heleně mohlo podařit přežít tvůj útěk.“ „Tak ze sebe uděláš udavače a půjdeš mě udat. Zdůvodníš to tím, že Helenka si vzala mě, a ne tebe, a to na základě pomluvy z mé strany. Poradíš se o tom s panem Sousedíkem. Tohle všechno sepíšeme, podepíšeme to spolu s panem Sousedíkem a dáme do bezpečné schránky na bezpečné místo. O mne se bát nemusíš. Mám kontakt na člověka v horách nad Rožno vem, u kterého se můžu nějaký čas skrývat, než mě dostanou přes hranice. Já ale nevím, jestli vůbec za hranice chci.“
| 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297289
Křeček nesouhlasně vrtěl hlavou. „Béďo, neplaš se. Zatím nám nic nehrozí. Kdyby o nás věděli, už tady nejsme. Jisté je jen jedno: jdou po tvém kontaktu ze hřbitova. Ale tebe s ním neviděli, v tom máme štěstí. Tohle přežijeme. Ta tvoje kon strukce se mi zdá poněkud krkolomná.“ „Jak myslíš, počkáme, ale pamatuj si, co jsem ti řekl. Nikdy nevíš, co se může stát. Ať jsme na všechno připraveni a ať jsme krytí. A jedno mi slíbíš hned teď: Kdyby se mi něco stalo, postaráš se o Helenku. Slibuješ?“
Dopadení generála Bílého Velká chvíle v životě Thomase Storcha nastala poté, co na zá kladě jím získaných informací gestapo dopadlo Josefa Bílého. Dne 14. listopadu 1940 vystoupal generál Josef Bílý na Harusův kopec nedaleko Nového Města na Moravě a usadil se v turistické chatě, která nahoře stála. Čekal na informaci, jak ho odtud někdo po ročním útěku konečně dostane do exilu. Doufal v útěk takzvanou balkánskou cestou přes Maďarsko a Jugoslávii. Místo člověka, který by ho odvedl, však dorazilo zatýkací komando gestapa, které turistickou chatu obklíčilo a pro gene rála si přišlo. Když k jeho stolu přišli dva muži v dlouhých kožených kabátech a vyzvali ho, aby vstal, zůstal sedět. Až po chvíli jim suše odpověděl: „Pánové, já s vámi půjdu, ale až dopiju sklenici.“ Přestože mu v té době bylo 68 let, vydržel všechno trýznění gestapa a neprozradil vůbec nic. Josef Bílý se stal jednou z prvních obětí Reinharda Heydri cha. Ten nařídil Bílého smrt den po svém příjezdu do Prahy – 28. září 1941. „Ať žije Československo, psi, palte,“ byla poslední slova gene rála Bílého, která pronesl v bývalé jízdárně kasáren v Ruzyni.
| 100 |
Ukázka elektronické knihy