98
m a x
s k i t t l e
•
d a l š í
,
p r o s í m
Sobota 29. září (22:05) V posledních šesti hodinách se William osvědčil jako jedinečný výstavní pudl. Zíval, trošku si poplakal, hodně se koukal kolem sebe, spal, seděl (nebo spíš visel v nosítku), nedělal vůbec nic a mnohokrát se pokadil. To všechno k nesmírnému potěšení všech svatebních hostů. S Alicí jsme se spravedlivě střídali (zatímco si ten druhý na chvíli odskočil zatancovat a připomenout si, jaké to bylo, když jsme ještě byli bezdětní) a teď jsme oba dva naprosto vyčerpaní. Utahaní k smrti. Věnovat se na svatbě třítýdennímu dítěti je pěkná dřina. Při této příležitosti mě napadá příměr s kachnou. Alice a já jsme takové kachničky. Na povrchu to vypadá, že jsme dnešním svatebním dnem propluli bez sebemenší námahy. Mimino? Jaké mimino? Není s ním vůbec žádná práce! Ve skutečnosti jsme celou dobu nenápadně a usilovně šlapali vodu v urputné snaze udržet se nad hladinou. Cestou do hotelu jsme oba příliš unavení na to, abychom mluvili, zatímco William si užívá řev, který si po dnešním vzorném chování jednoznačně zaslouží. Když začne stávkovat auto, vlastně mě to nepřekvapí. Všechno to šlo až příliš jako na drátkách. Tohle je karma. Myslím, že se porouchalo vstřikování paliva u jednoho z válců motoru. Během okamžiku jsme zpomalili z šedesáti mil za hodinu na šest. K hotelu je to ještě celá míle. Během okamžiku se rozhodnu: v žádném případě nenechám Alici s Williamem čekat v autě v odstavném pruhu, když nám do cíle zbývá jen kousek. William dál pláče. Řev vytěsním a pokouším se soustředit. Nakonec se rozhodneme do hotelu dojet rychlostí šest mil za hodinu. Alice autům za námi máváním naznačuje, že nás mají předjet (vzhledem k naší rychlosti to není nijak obtížné) a já řídím se zapnutými výstražnými světly. Ta poslední míle se zdá nekonečně dlouhá, ale nakonec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297266
99
m a x
s k i t t l e
•
d a l š í
,
p r o s í m
se přece jen doploužíme na hotelové parkoviště. Zatímco William dál řve, my se na sebe s Alicí podíváme a usmějeme se na sebe. „Dobrá práce, lásko.“ Dostanu letmou pusu. Mám pocit dobře odvedené práce. Ulevilo se mi. Zároveň jsem nesmírně unavený. Alice vezme Williama, aby ho nakrmila a uložila, zatímco já z auta vynosím hromady dětských věcí, bez kterých teď neuděláme ani krok. Venku je příjemně teplo, takže se opřu o kapotu, zatímco čekám na spojení s pojišťovnou, a dívám se na noční nebe. Asi bych teď měl být pěkně napruzený. Vzteklý. Naštvaný na život. Nic z toho ale necítím. Kdysi bych tak reagoval. Teď jsem ale hlavně rád, že je má rodina v bezpečí. Na ničem jiném nezáleží. Jak se ten život mění.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297266
100
POHLED DO MINULOSTI
JAK JSEM SE STAL PRAKTICKÝM LÉKAŘEM Není to tak, že bych se jednoho dne probudil rozhodnutý stát se praktikem. Ani náhodou. Dokonce mi ta představa přišla neskutečně nudná, když nám ve škole o téhle možnosti říkali. Vnímal jsem to jako práci pro citlivky. Taky to bylo v přímém rozporu s tím, jak mě klasifikovala máma, když na mé prohlášení, že půjdu studovat medicínu, reagovala slovy: „Maxi, vždyť ty nemáš rád lidi!“ Dík, mami. Coby lékaře mě vždycky přitahovaly dramatické situace. Akce. Krev. Praxe praktického lékaře nic z toho neslibovala. Na medicíně jsem strávil šest let. Po škole jsem dva roky pracoval v různých nemocnicích, kde jsem absolvoval dvouleté kolečko atestací nazvané Společný základ 1 a 2, zatímco jsem se rozhodoval, jakou specializaci si vyberu. Cílem základů je naučit se aplikovat v praxi všechny teoretické znalosti ze školy, a přitom nikoho omylem nezabít. Koneckonců jsem byl čerstvý absolvent, a i když jsem měl lékařský diplom, byl jsem naprosto nezkušený (a pořádně vyděšený). Během dvou let, kdy jsem co čtyři měsíce měnil oddělení a specializace, ve mně podvědomě začala klíčit touha stát se praktickým lékařem. Zdálo se mi, že by pro mě právě tahle specializace mohla být tou správnou volbou. Následující řádky nenabízejí popis mé cesty (to by bylo docela nudné povídání). Namísto toho bych se rád podělil
Ukázka elektronické knihy