Překonání domácí práce
různých prací může záležet jen v abstrahování od jejich skutečné nerovnosti, v převedení na společný charakter, který mají jako vynakládání lidské pracovní síly, jako abstraktně lidská práce.“17 V součtu je vyrovnání rozdílů v lidské práci základní charakteristikou kapitalistického produkčního způsobu, která dává základ utváření hodnoty. Expanze kapitalismu s sebou navíc nese další homogenizace práce. Akumulace vyžaduje, aby lidská práce stále více nabývala podoby nediferencované, abstraktní práce. Právě pracovní síla, která při využití koná práci, je sama zbožím, jakkoli dosti specifickým. Jako každé zboží má pracovní síla svou hodnotu a užitnou hodnotu. Její hodnota, jak jsme viděli, sestává ze součtu hodnoty zboží, které jsou potřeba pro udržování a nahrazování jejího lidského nositele, kdy se berou v potaz specifické „historické a morální“ okolnosti. Užitná hodnota pracovní síly z pohledu kapitalisty představuje její schopnost při pracovní činnosti předávat větší hodnotu, než má ona sama, a tím vytvářet nadhodnotu. Pracovní síla jako zboží se nakupuje a prodává na trhu. Pracující vstupuje na trh se svým zbožím – pracovní silou – a hledá kupce. Podobně na trh vstupuje kapitalista a nese své zboží – peníze – a chce si koupit pracovní sílu. Oba jsou vlastníci, kteří chtějí prodat množství abstraktní lidské práce kondenzované v podobě zboží. Jako vlastníci zboží jsou oba obchodníci, kteří se setkávají na trhu, aby si nasmlouvali směnu – ujednali se o mzdě. Jejich transakce se řídí zákony zbožní směny. Aby si kapitalista zakoupil pracovní sílu pracujícího, musí nabídnout mzdu, která odpovídá hodnotě pracovní síly pracujícího. Marx věnoval značné úsilí tomu, aby ukázal, že tato směna ekvivalentů, kdy kupující a prodávající „vstupují ve vzájemný vztah jako rovnoprávní“,18 jde ruku v ruce s vykořisťující povahou kapitalistické produkce. Pravidla kapitalistického produkčního způsobu paradoxně kážou, že ve sféře oběhu musí panovat rovnost. Aby si kapitalisté mohli kupovat pracovní sílu, její nositelé musí být schopni ji prodávat. Nositelé pracovní síly tedy musí vstupovat na trh jako nezávislí obchodníci, kteří usilují o směnu ekvivalentního zboží. Jak Marx ironicky poznamenal, námezdní pracující musí být „svobodni ve dvojím smyslu“. Za prvé musí být svobodnými vlastníky své pracovní síly, schopní se jí zbavit, pokud si to přejí. Nemohou být například svázáni feudálními restrikcemi, být osobně závislí a neschopní autonomního jednání. Za druhé musí být osvobozeni od možnosti využít svou pracovní sílu pro své záměry jiným způsobem. Ti, kdo mají k dispozici jiné zdroje obživy, se jen tak nepodřídí požadavkům kapitalistů. Právě tato dvojí svoboda žene pracující na trh, aby zde prodávali svou pracovní sílu.19
17
Marx, Kapitál. Díl první, s. 97, 99. Viz také Marx, Kapitál. Díl první, kapitola 1, oddíly 2 a 4; Karl Marx, A Contribution to the Critique of Political Economy (Moskva: Progress Publishers, 1970), kapitola 1; Isaak Illich Rubin, Essays on Marx’s Theory of Value (Detroit: Black and Red, 1972), kapitoly 10–14. 18
Marx, Kapitál. Díl první, s. 196. Viz rovněž ibid., v anglickém vydání s. 156–157, 164–166, 172, 188, 547–550. O zákonech zbožní směny, viz ibid., s. 88–96, 106–115.
19
Ibid., s. 197–200. Tato „dvojí svoboda“ ztělesňuje dvojí oddělení, kterému jsme se věnovali v poznámce č. 3.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297263
Lise Vogel
Rovnost lidí platí ve sféře oběhu, kde se pracovní síla nakupuje a prodává. „Věc ovšem,“ pozoruje Marx, „vypadá docela jinak, bereme-li kapitalistickou produkci v nepřetržitém toku jejího obnovování, a jestliže místo jednotlivého kapitalisty a jednotlivého pracujícího vezmeme celek, třídu kapitalistů, a proti ní pracující třídu. Tím bychom však použili měřítko, které je zbožní produkci naprosto cizí.“20 Třídní vztahy jsou zakořeněny v procesu kapitalistické produkce, nikoli ve sféře oběhu, kde se uzavírají jednotlivé dohody o mzdě. Právě při produkčním procesu se spotřebovává pracovní síla, která byla zakoupena na trhu, a tam také vzniká nadhodnota. Ve sféře produkce řídí vztahy mezi kapitalisty a pracujícími pravidla vykořisťování a ekonomické moci, nikoli politické rovnosti. Mocné síly třídního útlaku se tedy skrývají za tendencí k rovnosti jednotlivců, kterou pozorujeme ve sféře oběhu. Fenomén individuální svobody nicméně není iluzorní projekcí kapitalistických společenských vztahů. Je to spíše skutečná tendence ukotvená v třídním vykořisťování logikou, která je vlastní kapitalistické reprodukci. Kapitalismus kombinuje politickou svobodu s ekonomickými omezeními a vytváří napětí, které je charakteristické pro buržoazní společnost. Právě tento rozpor analyzoval Lenin v rámci konceptu demokratických práv. Rovnost jednotlivců tedy není jednoduše abstraktní politický princip nebo falešná ideologie. Je to komplexní jev s materiálními kořeny v kapitalistických produkčních vztazích. S rozvojem kapitalismu se více a více společenských procesů ocitá pod nadvládou kapitálu a souběžně s tím sílí tendence k homogenizaci lidské práce a potenciálně k posilování rovnosti mezi lidmi. Ve skutečnosti se tyto tendence setkávají s řadou překážek a dějiny nám ukazují, že kapitalismus je ve skutečnosti kompatibilní se stratifi kovaným pracovním trhem a stejně tak se značně nedemokratickými politickými pořádky. Dokonce i ve společnostech s relativně přerušovanou zkušeností s demokracií prochází fenomén rovnosti mezi lidmi v čase významnými proměnami. V raných fázích kapitalistické společnosti se fenomén rovnosti mezi lidmi formoval v podmínkách feudálních majetkových a osobních omezení. Raný kapitalismus rozšířil inspirativní příslib svobody od těchto omezení na všechny lidi bez rozdílu. Otroci, nevolníci i svobodní obyvatelé, vlastníci i nemajetní, muži i ženy – těm všem kapitalismus nabízel naději na rovnost, svobodu a osvobození. Zatímco někteří se dočkali naplnění příslibu rovnosti, rozsáhlé části populace setrvaly v nesvobodném postavení nebo jim přinejmenším byla upřena plná občanská a politická rovnost. Deklarace nezávislosti například hlásala, že patří mezi „samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“.21 Ústava Spojených států amerických nicméně z rovného občanského postavení vylučovala otroky, ženy a nemajetné 20
Ibid., s. 626. Viz rovněž citace v poznámce č. 16.
21
Citováno podle Jan Kuklík, Jan Seltenreich, Dějiny angloamerického práva (Praha: Leges, 2011), s. 490 – pozn. red.
10 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297263
Překonání domácí práce
lidi. Značná část dějin uplynulého století však reflektuje boje o dosažení základní svobody nakládat se sebou samým a svým majetkem, která byla těmto skupinám upřena.22 Dvě stě let od počátků průmyslového kapitalismu jsou hrozivé občanské a politické nerovnosti převážně věcí minulosti. Buržoazní příslib rovnosti je však nadále ve hře a dosud probíhají kampaně za to, aby byl uskutečněn ještě důsledněji. Dnes jsou typy osobních rozdílů, které by se měly vyrovnávat, mnohem jemnější. Například ve Spojených státech amerických černoši a ženy dál vedou dávno započaté boje, ale nyní s mnohem jemněji načrtnutou defi nicí diskriminace. Krom toho každá etnická a rasová skupina s vlastními dějinami se organizuje, aby vymazala vlastní specifické dědictví nerovnosti. A řada dalších částí společnosti, které byly identifi kovány jako kolektivně odlišné – homosexuálové, staří nebo hendikepovaní lidé, lidé, kteří se léčili z duševních chorob, dokonce i obézní lidé – předkládá důkazy své diskriminace a bojuje za svá práva. Požadavek rovnosti koncem dvacátého století do jisté míry reflektuje trend ke zdokonalování podmínek pro volný prodej pracovní síly. Současně jsou ztělesněním značné homogenizace lidské práce, ke kterému došlo v souvislosti s rozšiřováním sféry „hodnoty“ v rozvinutém kapitalismu. Subjektivně odhalují zintenzivnění touhy po svobodě, kterou kapitalismus sliboval, ale nikdy zcela nenaplnil. Sám cíl rovnosti v buržoazní společnosti se nicméně – i přesto, že o jeho naplnění lidé usilují – stává méně přitažlivým, jelikož postupně ztrácí konotace osobní svobody a lidského osvobozování. V posledních desetiletích dvacátého století se úžasné přísliby kapitalismu, že přináší rovnost a individuální naplnění, stále zřetelněji střetávají s jeho brutální skutečností. A pořád přetrvává jedna stará otázka, nyní se však klade s novou energií: proč vůbec prodávat vlastní pracovní sílu – ať už za rovných, nebo nerovných podmínek? Odpověď nabízí po celém světě socialistická hnutí, která slibují osvobození od vykořisťování samého. S ohledem na rozpornou povahu rovnosti v kapitalistické společnosti mají potenciálně boje za demokratická práva podstatný revoluční náboj. Bojovat za rovnost znamená především požadovat co nejlepší podmínky pro lidi v rámci kapitalistické společnosti. Tyto podmínky jsou ze své podstaty značně omezené. Jak píše Lenin, „kapitalismus spojuje formální rovnost s hospodářskou, a tudíž sociální nerovností“.23 Tendence k větší míře rovnosti má tedy značně rozporný výsledek. Čím více se demokratická práva rozšiřují na další osoby, tím víc se ukazuje utlačující ekonomická a sociální povaha kapitalismu. Boj za rovnost ohrožuje nadvládu kapitalistických společenských vztahů na dvou rovinách. Znamená příslib snižování rozdílů v utlačovaných třídách a mezi 22
Kvalitní pojednání o povaze nerovnosti ve Spojených státech v osmnáctém a devatenáctém století viz Alan Dawley, Class and Community: The Industrial Revolution in Lynn (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1976), s. 1–10, 60–68, 207–211; Ellen Carol DuBois, Feminism and Suff rage: The Emergence of an Independent Women’s Movement in America 1848–1869 (Ithaca, NY: Cornell University Press, 1978), s. 40–47; William Edward Burghardt Du Bois, Black Reconstruction in America 1860–1880 (New York: Atheneum Publishers, 1971), kapitoly 1–2. 23
V. I. Lenin, „K mezinárodnímu dni pracujících žen“, in V. I. Lenin, Spisy. Svazek 30. Září 1919 – duben 1920 (Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1973), zde s. 413.
101
Ukázka elektronické knihy