98
M .
H .
C L A R K
•
A .
B U R K E
•
D O
P O S L E D N Í H O
D E C H U
V nejmenším nežertoval. Odpovědi na otázky v dotaznících budou vyžadovat celé dny, protože se dotýkaly všeho možného, počínaje vyjmenováním těch, s nimiž bydlel na koleji, až po jeho názory na nejzásadnější rozhodnutí Nejvyššího soudu za celou historii Spojených států. Všechny otázky přečetl dvakrát, než se vrátil ke druhé stránce složky. Informace, která se tam od něho vyžadovala, směřovala relativně přímo k jeho životopisu, ale nad jednou sekcí se Alex zarazil. V úvodu stránky měl vypsat kontaktní údaje na člověka, s nímž momentálně žije. Potom měl uvést totéž o partnerce či manželce, té současné i bývalých, o dětech, rodičích a sourozencích. Nic z toho nebylo pro Alexe nějak obtížné. Byl svobodný, rodiče ztratil ještě jako mladík. Měl jednoho zaměstnance Ramona, který s ním bydlel, a dospělého bratra, který měl vlastní rodinu. Třetí otázka na stránce však zahrnovala i všechny další možnosti: „Prosím uveďte životopisné údaje o všech jedincích, kteří zastávají postavení srovnatelné s osobami vyjmenovanými v částech a) a b) shora, bez ohledu na právní vazbu nebo formální definici rodiny [jako intimní partneři, dočasní spolubydlící, osoby finančně na vás závislé (adoptované i neadoptované) atd.].“ Jak by si přál, aby tam mohl napsat: „Manželka: Laurie Moranová Buckleyová; nevlastní syn: Timothy Moran.“ I pomyšlení na to ho zabolelo. A znovu se musel ptát sám sebe, jestli neztratil Laurie proto, že ji tlačil do konečného rozhodnutí dřív, než k tomu byla připravena. Tohle byla moje chyba, pomyslel si. Řekl jsem Laurie, že budu čekat tak dlouho, jak to bude nezbytné, a pak jsem ji od sebe odstrčil a nutil ji užívat si beze mě „svobody“, o kterou nestála. Nacpal dotazníky zpátky do aktovky a modlil se, aby k něčemu došlo dřív, než bude muset tyhle otázky zodpovědět.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297191
99
M .
H .
C L A R K
•
A .
B U R K E
•
D O
P O S L E D N Í H O
D E C H U
24 Anna Wakelingová za sebou měla dlouhý den. Když otevřela dveře bytu na Park Avenue, úlevně si vydechla. Dveřmi se k ní nesly hlasy obou dětí, sedmiletého Robbieho a pětileté Vanessy, které se bavily v obývacím pokoji. Vůně pečeného kuřete jí připomněla, že v kanceláři neměla ani čas se naobědvat. Díky bohu, že mám Karu, pomyslela si. Takovou skvělou kuchařku. V obýváku hráli Robbie a Vanessa se svou dlouholetou chůvou Marií hru se slovíčky. Když viděli, že přišla máma, oba vyskočili a běželi ji obejmout. Chlapec o dva roky starší než dcerka, právě tak jako Carter a já, pomyslela si. Jenže její děti vedly docela jiný život než ona, když byla malá. Zpočátku s Carterem chodili do veřejné školy v Queensu. Anna by mohla spočítat na prstech jedné ruky, v kolika případech se matka úplně spolehla na hlídání. Robbie s Vanessou naopak měli chůvu a děvčátko se příští rok připojí k Robbiemu a začne docházet do jedné z nejlepších soukromých celodenních škol v Upper East Side. Otec se k nám zpočátku choval ke každému jinak, vzpomínala Anna. Cartera brával na stavby a ukazoval mu architektonické návrhy nových projektů. Ale ona byla chytřejší. Chtěla se naučit všechno, o čem táta vyprávěl. Prosila ho, ať jí dovolí sledovat ho při práci. Hodně brzy si uvědomil, že Anna je daleko nadanější než Carter. Na rozdíl od svých rodičů se snažila přistupovat ke svým dětem rovnocenně a vyhnout se dělení na „chlapec“ a „děvče“, jak často stereotypně oddělovali ji a Cartera. Chtěla, aby Robbie nikdy nezískal dojem, že má víc práv jen proto, že je chlapec, a stejně tak nehodlala připustit, aby se Vanessa cítila jakkoli omezovaná, protože je děvče.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297191
100
M .
H .
C L A R K
•
A .
B U R K E
•
D O
P O S L E D N Í H O
D E C H U
25 Ode dveří do kuchyně Kara oznámila: „Večeře bude hotová za čtvrt hodiny, paní Browningová.“ Anna políbila obě děti do vlasů. „Tak dobře, divoši, musím se převléct do něčeho pohodlnějšího. Hned se vrátím,“ slíbila. Vyšla o patro výš do své šatny, natáhla si džínsy a svetřík a dlouhé vlasy stáhla v zátylku do volného ohonu. Peter trávil pozdní odpoledne ve své domácí kanceláři. Zastavila se za ním, aby mu dala vědět, že už se vrátila. Vstal a rychle ji políbil. „V džínsách se mi moc líbíš,“ prohlásil pochvalně. „Taky se v nich cítím dobře. Ale mám obavy, Petere. Jsi přesvědčený, že jsme se dnes rozhodli správně? Myslím to, že půjdeme do toho televizního pořadu?“ „Podle mého jsme neměli moc na vybranou,“ odvětil Peter utrápeně. „Kdybychom odmítli předložit svou verzi událostí, mohl by si Ivan vymyslet, co by chtěl, a my bychom na to museli reagovat až po odvysílání pořadu. Takhle aspoň budeme mít možnost napadnout to, co bude povídat během natáčení.“ Anna přikývla. Očividně po ranní schůzce s producentkou a jejími asistenty přemýšleli o svých možnostech oba stejně. „Co když máti opravdu měla v úmyslu vyškrtnout nás z poslední vůle?“ „Byl jsem určený jako vykonavatel závěti – nemyslíš, že by mi o tom něco řekla?“ namítl Peter. „Vždyť se mnou po smrti tvého otce probírala všechny podmínky své poslední vůle.“ Peter se odmítl bavit s policií o všem, co se týkalo závěti jeho tchyně, a odvolal se na advokátskou povinnost mlčenlivosti. Stejně se k tomu postavil i dopoledne při setkání s televizními producenty. Ale s Annou před sebou neměli žádné tajnosti. „Pokud měla Virginie v plánu změnit závěť,
Ukázka elektronické knihy