Dalším českým hudebníkem je skladatel Jan Emanuel Doležálek z Chotěboře, důvěrný přítel Beethovenův, který se angažoval i v českém národním obrození, ve Vídni se zasloužil o české bohoslužby a pomáhal tu českým studentům a umělcům. K obrozencům patřil i kněz a teolog Michal Josef Fesl z pražské německojazyčné rodiny. Byl studentem Josefa Dobrovského a Bernarda Bolzana, patřil mezi nejvýznamnější příznivce Národního muzea a také mu odkázal všechen svůj majetek včetně knihovny o dvanácti tisících svazcích, aniž se za to dočkal uznání jako jiní. Spisovatel Julius Seidlitz se narodil v Praze jako Icik Jeitteles a krátce před smrtí konvertoval ke křesťanství. Pak je tu stavitel Josef Kastan, Žid z Podmokel, po němž zůstala ve Vídni spousta nájemních domů, a také zakladatel věhlasných Žofiiných lázní, konvertovaný Žid Franz Morawetz z Roudnice. Leží tu i císařští důstojníci původem z Teplic, Smečna a Českých Budějovic. Tihle všichni přišli do Vídně z českých zemí. Pro některé byla mateřštinou němčina, pro jiné čeština nebo možná jidiš. Ale rozhodně to nebyli ti přísloveční pekaři, krejčí a cihláři. Tohle nebyli žádní chudí příbuzní. Ale my jsme na ně nějak zapomněli. Ještě jedno jméno mi na seznamu padne do oka: inženýr Alois Negrelli, Tyrolák, odborník na stavbu horských silnic a železnic a generální inspektor Severní dráhy císaře Ferdinanda. Později měl na starost výstavbu trati z Vídně do Děčína a do Prahy a za zásluhy byl povýšen do rytířského stavu. Šlechtický přídomek si vymyslel sám, „von Modelbe“ – od Vltavy a Labe, jako upomínku na dopravní stavby, které po sobě nechal v povodí dvou největších českých řek. I on byl shledán dostatečně vznešeným nebožtíkem, aby byl přestěhován na
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297039
čestné místo na Ústředním hřbitově nedaleko odtud, a tady u Svatého Marxe zbyl jen symbolický hrob. V Praze míjím jeho viadukt při každé cestě vlakem a dálkové autobusy z Florence podjíždějí pod jeho oblouky. Negrelli by se asi divil, že takřka přímo nad jeho hrobem u Svatého Marxe taky vede most, a to nikoli most z kamene a cihel s pravidelnými mostními oblouky a kolejemi jako jeho pražský viadukt, nýbrž obří silniční nadjezd s mnoha pruhy vozovky; hustá doprava na něm ruší svým hlukem nebožtíky vespod. Mozartův symbolický hrob se nedá minout, i v zimním nečase mimo turistickou sezónu u něj postává několik lidí a fotografují. A pak ve mně hrkne. Že bych měla takové štěstí? Nacházím vazby na Kateřinu i tam, kde je nečekám. Na hřbitově, kam jsem se vypravila za Mozartem, jsem našla spojku na Veselsko. Na dvou sousedících náhrobních kamenech u hlavní cesty je napsáno Gustav Graf Chorinsky Freiherr von Ledske a vedle leží jeho Hochgeborne Frau Anna Gräfin Chorinsky. Chorinští z Ledské, od roku 1731 majitelé veselského panství. Chvíli se raduju, že by to mohli být někteří z členů rodu, které zmiňuje Kateřina ve svých pamětech, ale zjišťuju, že tihle ve Veselí nikdy nežili. Gustav Ignaz von Chorinsky se narodil ve Vídni, nicméně pojítko s pravlastí svých urozených předků si našel. Jako vysoký c. k. úředník byl během své kariéry mimo jiné i dlouholetým místodržitelem na Moravě. Vzpomínám na historky o hraběcím levobočkovi z Veselí a velkorysé paní hraběnce Chorinské, bývalé vídeňské herečce, která měla pochopení pro všechno lidské. Myslím na posledního veselského hraběte Chorinského, který mluvil legrační češtinou, Kateřině půjčil na svatbu dva kočáry a dva páry koní, a taky na to, jak se zbavil své manželky a nakonec se za protektorátu přihlásil k německé národnosti.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297039
. . . KE KARL MARX-HOFU
Když ze hřbitova odcházíme čtvrtí Sankt Marx na tramvaj, přiznávám se Stephanovi, že mi spojení slov „svatý Marx“ přijde legrační, i když vím, že se jedná o evangelistu Marka. Stephan se smíchem opáčí, že „svatý Marx“ není až takový nesmysl, protože německý filosof Karl Marx byl jen další v dlouhé řadě vousatých hebrejských kazatelů. Zeptá se mě, jestli jsem slyšela o Karl Marx-Hofu. Přiznávám se, že mi to nic neříká. Karl Marx-Hof je dům – vlastně celý obytný komplex – postavený na sklonku dvacátých let dvacátého století na opačném konci města. Tehdy symbolizoval vrchol meziválečného období nazvaného „rudá Vídeň“. Připustila jsem, že ani o rudé Vídni toho moc nevím. Tak to prý mám štěstí, protože byl nedávno na výstavě ke stému výročí počátku rudé Vídně, a tak mi může dát přednášku. Už jsme oba pochopili, že máme stejnou potřebu sdílet vědomosti a poznatky. Na jeho otázku, jestli mám ještě tak půldruhé hodiny čas, jsem měla správně odpovědět, že moc děkuju, ale už musím jít, protože se nemůžu dočkat, až si s přítelem zavoláme. Jenže jsem to neřekla. Vlastně jsem mu vůbec neřekla, že mám doma snoubence. Přestoupíme na metro a nasedneme do soupravy mířící na konečnou Heiligenstadt. Ten název už znám. Kousek odtamtud, v kopcích, v historické čtvrti Heiligenstadt, někdejší
100 Ukázka elektronické knihy