a uzamknout Angela Merkelová. V případě toho prvního se jeho uzamčení intenzivně bránila. Idomeni představuje i něco víc: synonymum pro některé z nejpohnutějších záběrů, které vznikly na evropském kontinentu v 21. století. Tragédii s prvky absurdního dramatu. Společně s kameramanem Tomášem Horákem jsme do tábora přijeli 17. března. Před námi leželo stanové město vystavěné v moři bláta na dřevěných paletách. První, koho jsme v lidském mraveništi s více než deseti tisíci obyvateli potkali, byla legenda Idomeni. Hassan na sever Řecka doputoval až z Bagdádu, a to na invalidním vozíku. „Nejdelší pauzu jsem si udělal v Sýrii, několik týdnů jsem sháněl nové pneumatiky,“ říká nám prostřednictvím tlumočníka. Tady, na řecko-makedonské hranici, ale nezdolný poutník narazil na ostnaté dráty. V táboře panovaly katastrofální hygienické podmínky. Rodiny s malými dětmi spaly v promrzlých stanech a bez nadsázky se brodily blátem. Podle humanitárních organizací se v táboře dařilo prostituci, organizované gangy tu prodávaly drogy. Zároveň tu ale během několika dnů vznikla celá řada holičství na dřevěných paletách, ve kterých arabští lazebníci stříhali vlasy, holili vousy a pomocí strun vytrhávali obočí. Podnikaví Řekové z okolí přímo v táboře zřídili několik stánků s gyrosem. Poslední benzinová stanice před uprchlickým táborem, také obsypaná běženci, představovala zároveň nabíjecí stanici – po stovkách se tu dobíjely mobilní telefony, klíčový prostředek pro přežití na uprchlické trase. Ochotný albánský personál se snažil lidem na útěku pomoci ze všech sil. Srdcem Idomeni je železniční trať, která zde protíná hranici. Když jsme s Tomášem Horákem došli k miniaturnímu nádraží, které k hraničnímu přechodu přiléhá, právě do něj přijel nákladní vlak. Z nejrůznějších úkrytů ve vagonech i na nich okamžitě vyskákal asi tucet běženců. Desítky jejich druhů se zároveň položily před lokomotivu na koleje. Tvrdili, že raději zahynou, než aby 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297036
se vzdali naděje, že si vynutí cestu dál na sever, do Německa. Souprava čekala, policisté vyjednávali s protestujícími. O pár desítek metrů dále vydával tým OSN jídlo hned vedle rybníčku, který připomínal spíše rozsáhlejší kaluž. Na jeho březích viselo mokré prádlo na stanových šňůrách, děti se smíchem dováděly v bahnité vodě. Najednou se ozvalo zapískání lokomotivy. Otočil jsem se a viděl, jak lidskými štíty před chvílí zablokovaný vlak pokračuje na své cestě do Makedonie. Deklarované odhodlání zemřít se sklonilo před realitou. Táborem se začaly šířit letáky v arabštině s mapou trasy, po níž by bylo údajně možné přejít makedonskou hranici. Do pokusu obejít hlídky se zapojil i Hassan. Přes hraniční řeku ho druzi přenesli i s invalidním vozíkem. Byla to marná námaha. Pokus o překročení hranic makedonská policie snadno odhalila a zmařila. Někteří z běženců nám posléze ukazovali podlitiny a modřiny. Jestli skutečně pocházely od policejních obušků, nebylo možné ověřit. Chudý balkánský stát odvedl za blahobytné západoevropské země špinavou práci a strávil porci odpudivých televizních záběrů. Scény, při nichž policie rozháněla běžence, by Evropou nepochybně otřásly mnohem více, kdyby se odehrály třeba mezi Lincem a Pasovem. I v Idomeni se ale v těchto chvílích ozývalo volání: „Angelo, zachraň nás!“ Diplomatické dostihy: Idomeni, nebo Turecko? Jeden politik ale na rozdíl od vzývané kancléřky nemarnil čas předem prohraným bojem o uprchlické kvóty. Zabýval se čistě praktickou otázkou, jak uzavřít migrantům cestu do střední a západní Evropy. A nečekaně rychle z něj vyrostl o půldruhé generace mladší, ale o to ráznější rival Angely Merkelové na evropském kolbišti. Sebastianu Kurzovi bylo v tu chvíli dvacet devět let a do té doby budil pozornost snad jen věkem, ve kterém už se stačil 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297036
dopracovat k pozici rakouského ministra zahraničí. Jeho vize, jak zastavit migrační vlnu, byla prostá: přimět k tomu balkánské státy, které ležely na uprchlické trase do západní Evropy. Plán, na němž začal pracovat už na začátku roku 2016 a pro který si získal podporu středoevropských států. Klíčovou roli měla sehrát Makedonie, malý stát se snadno ovlivnitelnou politickou reprezentací na severní hranici Řecka. „Tu začala makedonská vláda už v listopadu 2015 opevňovat třímetrovým plotem,“ připomíná Robin Alexander. „Materiál a poradce diskrétně dodalo orbánovské Maďarsko.“ Postavit uprchlické vlně hráz na makedonské hranici se zdálo jako prosté a účinné řešení. Tak jednoduchá ale situace nebyla. Nejen v Německu, ale i ve Spojených státech vyvolávala obavy otázka, co se stane s Řeckem. Představme si situaci, že se podaří proud migrantů zastavit na makedonské hranici, ale běženci dál proudí do Řecka po moři od tureckých břehů a hromadí se tak v zemi, která funguje jen díky neustálým infuzím mezinárodní pomoci. Hrozil by už tak křehkému Řecku kolaps? Reagovaly by Athény vyostřením tradičního sporu s Tureckem, na papíře spojencem z NATO? Nebo by se Řekové s pocitem, že je Evropa hodila přes palubu, obrátili se žádostí o pomoc na Moskvu? Tím spíš, že řecká vláda tak jako tak koketovala s možností vystřídat pouto v západních aliancích za strategické sblížení s putinovským Ruskem? Kvůli tomu se na jaře odehrávaly v Evropě diplomatické dostihy: Vídeň přesvědčovala balkánské státy, ať uzavřou hranice; Berlín je přesvědčoval, ať je nechají otevřené a na migranty nadále aplikují dosavadní politiku: dát jim jídlo, nechat je v teple přespat a ukázat jim, kterým směrem leží Mnichov. Zároveň Angela Merkelová obtížně vyjednávala s Tureckem o tom, jak zastavit uprchlíky, ještě než dorazí k řeckým břehům. Na povrchu měly tyto dostihy podobu přetlačování se a špičkování mezi Angelou Merkelovou a Sebastianem Kurzem. Paradoxně ale soupeření ambiciózního šéfa rakouské diplomacie doplňovalo 101
Ukázka elektronické knihy