Zuzana se po asi dvaceti minutách začala probouzet, ale zůstávala slabá jako moucha. Lenka jí dezinfekcí vymyla rány. Musel to být nějaký hodně agresivní toxin, a tak byli na pochybách, zda takhle prosté ošetření bude stačit. Zbylých pět zachráněných spočívalo v hlubokém bezvědomí připomínajícím kóma. „Snad nám tu nezemřou,“ obávala se Katka. Zabalili je do všech dek, které našli a eliminovali tak nebezpečné podchlazení, kterému byli dlouhé hodiny vystaveni. Bedlivě jim prohlédli každou část těla. V některých ranách dosud vězely dlouhé, fialovobílé stonky zákeřné rostliny. Pinzetou je vytahovali a odkládali do prázdné sklenice s víčkem, aby je pak dodatečně prozkoumali. Rány omyli dezinfekcí, více už udělat nemohli. Zuzana se postupně probrala natolik, že jim začala pomáhat. „Měla by sis taky lehnout,“ varovala ji Lenka, „nebo tady znova zkolabuješ.“ „To je dobrý,“ mávla Zuzana rukou. „Cítím sice pořád určitou slabost, ale ta se dá překonat. Pokusím se později zjistit, co to mohlo být za jed, ale nevím… nejsem žádný odborník na chemii.“ „Thomas byl na nás parádně nasranej, že jsme je sem vzali,“ vysvětloval naštvaně Daniel. „Ti jeho kumpáni nás nechali dvě hodiny zmrzat v kanále bez jakékoliv pomoci. Jen na nás hleděli kamerou a užívali si to.“ „Ach, to je hrozný. Já to s Thomasem vyřídím, všechno bude v pořádku,“ odpověděla. Mohli se spolehnout už jen na ni.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296956
Kapitola 4
PROCITÁNÍ Zrovna seděli u stolu, když za nimi přiběhla Dita. „Taťko… ta blonďatá holka… asi se probouzí,“ vyhrkla rozrušeně. Všichni vyskočili ze židlí a spěchali k lůžkům. Uplynuly už tři dny od chvíle, kdy se vrátili z nebezpečné mise. Zůstávali dál v izolaci, někdo z ochranky jim vždy nosil trochu jídla. Žádná infekce se však na nich neprojevila. Stav zachráněných jim však dělal čím dál větší starosti. Copak je odnesli jen proto, aby zde přihlíželi jejich umírání? Proto nebylo divu, že je Ditin výkřik naplnil nadějí. U lůžka hlídkovala Katka. Radostně se usmívala. „Podívejte… myslím… myslím, že máme vyhráno.“ Obklopili postel kolem dokola. Plavovlasá dívka v modrém pyžamu dýchala zrychleně a oči jí pod víčky jen kmitaly. Náhle sevřela dlaně v pěst. Daniel ji popadl za levé zápěstí. Tep měla evidentně zrychlený. Náhle dívka otevřela oči a vytřeštěně zírala na jeho tvář. A pak vykřikla. Její pěst se nečekaně vymrštila a zasáhla Daniela přímo do nosu. Zapotácel se a chytil se za něj. Na pokrývku skanulo několik kapek krve. Dívka sebou škubla, zaječela zděšením a snažila se rychle vstát. Petr ji přitlačil k lůžku a okamžitě inkasoval kopanec přímo do břicha. „Héj, héj… uklidni se,“ volala na ni Lenka. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296956
Dívka se překulila na bok a vzápětí stála na nohách. Zaujala obranný postoj. „Běžte… běžte ode mne,“ zavřískla. Potácela se na nejistých nohou a začala ustupovat. Nekontrolovaným pohybem zachytila levým lýtkem o pravé, zavrávorala a skácela se zády k zemi. Vrhli se k ní. „Nechte mne… nechte mne být… vy… hajzli!“ křičela a marně se snažila dostat znovu na nohy. Pokoušeli se ji zpacifikovat. Bránila se houževnatě, až se nestačili divit, kde se v tak útlém těle vzalo tolik síly. „Jauvajs!“ vyjekl Petr a udiveně zíral na otisk zubů hyzdící mu zápěstí. „Divoká šelmička, ta tvoje Zlatovláska,“ glosovala Lenka a snažila se jí zablokovat nohy. Dívka bojovala ze všech sil. „Pusťte… pusťte mne…“ sípala a snažila se osvobodit. „Hele, my tě zachránili. Nemusíš nás zrovna bít,“ pronesla Lenka dotčeně. „Patříte k nim… k těm hajzlům… je to tak, že?“ pokračovala plavovláska, jako by je ani nevnímala. Přitiskli ji k podlaze a Petr dosedl celým tělem na její nohy. „Ke komu?“ zeptal se Daniel. Konečně se mu podařilo zastavit krvácení z nosu. „Ke Strážím… zdraví a štěstí… co s námi provádíte?“ nenávistně procedila mezi rty. „Skvělý… Stráže zdraví a štěstí… to jsme si mohli myslet,“ obrátil se Daniel k ostatním.
100 Ukázka elektronické knihy